Poslední chvilka

Sedím. Sedím a čekám. Ta stará paní by si asi přála sednout. Pustím ji. Paní se usmívá. Děkuje. Něco zamumlám v odpověď a jdu.
Ten autobus už tu měl dávno být. Pomalým krokem se přesouvám k jízdnímu řádu. Okolo stojící lidé si mne prohlížejí, jak je míjím. Kontroluji hodinky. Další jede až za deset minut.
Nad zastávkou se rozlehne dětský pláč. Ohlédnu se. Chlapec upadl. Pán vedle si pohrává s prstýnkem. Lidé se mračí, nemluví. Matka nepřítomně hladí plačící dítě.
Náhle mne zalila vlna horka. Špatně se dýchá. Točí se mi hlava. Co se to děje? Ztěžka jdu směrem k lavičce. Na brýle dopadla kapka potu. Kapka potu? Sahám pro kapesník. Co tady dělám? Já někam jedu? Proč jsem na zastávce? Kapesník už je celý mokrý.
Potřebuji pryč! Zvedám nohu k prvnímu kroku. Nemohu dýchat. Kravata! Musím si povolit kravatu. Točí se mi hlava. Potřebuji se něčeho chytit. Zastávka! Už jsem skoro tam. Bože, je studená jako led. Pomalu se mi podlamují kolena. Držím se. Ze všech sil. Musím to vydržet. Padám. NE!
Zima. Horko. Nemůžu dýchat. Nějaká síla mi tlačí na prsa. Černo před očima. Strach. Musím vstát. Zkusím se posadit. Podpírám se v loktech. Drsný štěrk se mi zarývá do rukou. Stoupám! Půjde to. Síly mne rychle upouští. Snažím se. Musím. Ještě chvilku. Bolí mne už celé tělo. Klepu se vyčerpáním. Už nemůžu. Nejde to.
Ležím na zemi. Najednou jako by se nade mnou někdo skláněl.
„To jsi ty mami?“. Vidím ji pohybovat rty. Něco mi říká. Nerozumím.
„Musíš víc křičet mami!“. Lehce se usměje. Odchází.
Tma. Proč ležím na té zemi? Vstávám. V dálce je vidět nějaké světlo. Vím, že k němu mám jít. Jdu.

„Pomozte mu někdo!“, rozlehl se nad zastávkou křik staré ženy.

Na autobusové zastávce zemřel člověk. Zemřel obklopen lidmi, a přece zemřel sám