Co růží zvou, i zváno jinak, vonělo by stejně

Na chodníku ležela zapomenutá panenka. Měla blonďaté lokýnky, růžové šaty s volánky a bílý klobouček se slunečnicí (zamazaný od bláta, ale stále plný dětských dotyků), modré oči orámované hustými řasami, oči, ve kterých člověk spatřil svůj odraz a utonul ve své vlastní zmatenosti (neživé oči, ve kterým neumíte plavat). Měla jen jeden střevíček a s trochou představivosti se mohl stát opět bílým.
Na ulici bylo prázdno, ticho, které tížilo a zůstávalo nostalgicky viset nad hlavami lidí, jako dráty vedoucí elektřinu do pouličních lamp, loupících hvězdám jejich jas a třpyt a zakulacenému měsíci jeho majestátnost. Kdokoliv tímto místem prošel, zjistil, že to místo se už nikdy nezmění – není to jen permanentním příkrovem mračen, díky kterému to místo vypadá tak melancholicky a opuštěně, je to i pocit, který se člověka zmocní při pohledu na opuštěná pískoviště, autíčka, vláčky, panenky, zpola rozbořené pískové bábovičky, prázdná fotbalová hřiště, pocit, který se člověka zmocní při představě, že zde klidně ještě před chvílí mohly dětské bosé nohy zanechat otisky v trávě, že malé a neohrabané prstíky malých princezen mohly plést věnečky z pampelišek a každý malý kluk si tu mohl hrát na závodníka. Všechno se mohlo tehdy odehrát jinak.


Psal se rok 2658, kdy se toto místo změnilo k nepoznání. Byla to katastrofa, která změnila lidské uvažování, která zadusila veškeré lidské štěstí. Ačkoliv lidé si za to mohli sami.
Byly to děti, které utekly do nejšťastnější země na světě a byli to dospělí, kteří je k tomu donutili. Byl to strach z dospívání, který je donutil utéci, strach z toho, že ve světě pro ně nebude místo. Děti si vytvořily vlastní svět.
Malá Barunka, která si hrávala se svou panenkou s lokýnkami.
František, který nejvíce ze všeho měl rád své červené autíčko.
Linda, co si hrála na princeznu.
Péťa, co stavěl na písku hrady.
Bylo to tehdy, jako by město opustilo štěstí, naděje a láska. Kdo se přistěhoval, měl neochvějný pocit beznaděje, pocit, že zde nedokáže žít a také brzy zase odejel a už se nikdy nevrátil. Lidé přestali komunikovat, přestali se stýkat.
Tehdy byl slunečný den a všechny děti si hrály na hřišti.
Opodál stála žena středního věku. Neměla děti, působila pro většinu lidí jako blázen, co se chodí bavit na dětské hřiště, ale ona si tak nepřipadala vůbec. Opírala se o strom, pražilo na ní slunce a po zátylku jí stékal čůrek potu. Četla si knihu. Byl to Malý princ. Připadala si zase na chvíli v jiném světě. A cítila se šťastně – jako by byla dítětem. Milovala ten pocit štěstí, ten pocit, že v tu chvíli dokáže všechno, co si zamane.

//Před pár lety byla na vrcholu blaha. Žila s mužem, kterého milovala, ale ten už odešel do války a ona si z té doby pamatovala pouze modrou barvu z těhotenského testu. Bylo to, jako by se dostala o nebe a pak spadla zpět na zem. Cítila, že JEJÍ muž, že ON, už se z války domů nikdy nevrátí.
Odcházel a líbal ji něžně na ústa.
Hladil jí po vypouklém bříšku – ještě sotva znatelném, ale on věděl, že uvnitř je další, na šťastnější, začátek – a sliboval, že se vrátí.
Dlaně měla přiložené k břichu a snažila se cítit každičký tlukot toho malého srdíčka – věděla, že nemůže, ale snažila si ho představovat – a šeptala: „Vrať se k nám, prosím.“ //

Malá holčička v bílých šatečkách k ní přicupitala a zadívala se na ní velkýma očima. Žena se unaveně usmála a pocítila touhu holčičku pohladit po zlatých vláskách. Ale věděla, že toho dítěte se nesmí ani dotknout. Stačil jí nevinný úsměv. Holčička se shýbla pro míč, který se tam odkutálel a běžela pryč.

//Byly to asi dva měsíce, co dostávala od svého muže dopisy plné smutku, beznaděje, hořkosti a stesku po domově. Zatímco ona seděla pod stromem a láskyplně pokládala dlaně na své rostoucí bříško, on ležel zablácený v zákopech, kde líbal její fotku. Vzpomínali na sebe. A želeli na nový život a nový začátek…//

Začetla se do Malého prince.
/„Co je důležité, je očím neviditelné,“ opakoval malý princ, aby si to zapamatoval.
„A pro ten čas, který jsi své růži věnoval, je ta tvá růže tak důležitá.“
„A pro ten čas, který jsem své růži věnoval…“ řekl malý princ, aby si to zapamatoval.
„Lidé zapoměli na tuto pravdu,“ řekla liška. „Ale ty na ni nesmíš zapomenout. Stáváš se navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal. Jsi zodpovědný za svou růži…“
„Jsem zodpovědný za svou růži…,“ opakoval malý princ, aby si to zapamatoval./

A každý jsme zodpovědní za vlastní osud, pomyslela si hořce a zavřela oči. Nevěřila na osud, nevěřila, že co se á stát, stane se. Věřila v lidi a v činy – ne myšlenky nebo sliby.

//Sliboval, že se vrátí.
Vrátil se po devíti měsících, kdy byla v porodnici s malou holčičkou – Andělkou. Věřila, že za návrat jejího muže mohou dobří andělé a měla pocit, že její díte přišlo na svět také z dobré vůle.
Vrátil se a políbil ji na čelo. Byla šťastná…//

Cítila, jak se slunce uchyluje k západu. Děti odešly, jen malý klapeček plakal na pískovišti. Vydala se k němu volným krokem. Zeptala se, co se mu stalo, ale on tak plakal, že mu nerozuměla. Porozuměla však jeho dětskému srdíčku – cítil se sám, protože pro něj nikdo nepřišel. Pomohla mu stavět bábovičky a chlapeček se na chvíli uklidnil.
„Co čteš?“ vyhrkl.
„Knihu, chceš ji?“ nabídla mu ji a on po ní sáhl ušmudlanou ručkou, ale pak ji zase stáhl. „Neumím číst.“
„Třeba jednou, až budeš starší,“ usmála se a odešla, protože pro malého chlapce si už běžela jeho maminka.

//“Slíbils, že s námi budeš napořád! Slyšíš?! Napořád!!“
Nemluvil. Balil si věci. Rty stažené.
„Já bez tebe nedokážu žít!“ křičela. Plakala. Doprošovala se. Ale on nemluvil. Válka ho změnila a ona to cítila.
Vzal Andělku do prázdné ruky a řekl, že odchází i s dítětem.
„Nemůžeš vzít dítě matce!“ vkřikla a natáhla se po Andělce. Mlátila ho po hlavě, bušila u do prsou pěstí, křičela, plakala.
Její bolestný křik se rozléhal chodbou. „Slíbils, že mě neopustíš!“ Dal do něj bušila pěstmi, ale on jakoby si jí nevšímal. Scházel po schodech a nechával ji za sebou. Sápala se po Andělce, snažila se mu ji vytrhnout. Mlátila ho. Plakala. Křičela. Andělka plakala.
Kde zůstali dobří andělé?
Hrubě ji odstrčil, ale ona do něj vrazila celou svou silou. Klopýtl. Spadl ze schodů s Andělkou v náručí.
Krev.
Krev.
Krev.
Dívali se na nový život, nový začátek .
Ona. Plakala. Bušila do sebe pěstmi. Křičela.
On. Zatnul zuby. Plakal.
Kde zůstali dobří andělé?? …. //

Tehdy cítila, že to byla její vina. Byla teď jiná? Nebo zůstala stejnou, jen větší realistkou a více životem zkušenou ženou?
Cítila že dítě v ní ještě nezemřelo. Cítila, že Andělka v ní žije, cítila ten nepatrný tlukot malého srdíčka.

A ten den odešli všichni dobří andělé.

Ona už nikdy nebyla stejná jak předtím, ani to místo už se nezměnilo.
I když ho lidé nazývali jinak, zkoušeli jinak žít. Nezměnilo se.

To místo se nikdy nezmění.