Konec

„Za pět,“ oznámila učitelka nad mojí písemkou z matiky. Bezva…

Nad tím, co právě prožívám, nepřemýšlím. Už jsem přemýšlela dost. Nelíbí se mi jak žiju. Hodně lidem jsem lhostejná. Sama sobě jsem vlastně taky. Přestože jsem nikdy neudělala nic hrozného, každý mě považuje za nějakého zločince. Asi vypadám divně…mám zrzavé zplihlé vlasy, velké hnědé oči a musím nosit brýle. Jsem pořádně vychrtlá i přesto, že jím úplně normálně. Proč nemůžu být jako moje máma…bydlím jen s ní, taťka nás opustil v mých sedmi letech. Dětství bylo pro mě úžasné. Teda ještě než taťka odešel. Každý lítaní venku s kamarády, dovádění ve školce a tak dál.
Máma je krásná žena řekla bych, ale to jsem po ní očividně nezdědila. Taky má zrzavé vlasy, ale ví co udělat, aby z toho byla přednost. Obleče se celá do bílého, stylového oblečení, vlasy si dá do culíku a hned každého upozorní. Zkoušela jsem to, ale vypadala jsem naprosto příšerně, protože mám prostě špatné vlasy. Stejně si culík moc udělat neumím a radši za mamkou nejdu, aby to nevěděla, jaké že to jsem nemehlo.
Možná by bylo nejlepší se vším rovnou skončit…
Nemám co dělat. Tak jen posedávám doma na křesle v mém pokoji koukám na strop. Jsou na něm hvězdičky…

„Koukej jak to hezky svítí!“ zakřičela jsem. Schválně jsem nechala na ty hvězdičky svítit malou chvíli světlo.
„No páni,“ žasl taťka. „Jsi šikulka.“
„Děkuju, že jsi mi to koupil. Teď vypadá ten pokoj opravdu jako pohádka.“
„Tak proč nepozveš kamarádky, aby se podívaly, co hezkého tu svítí?“ Smál se.
„To musím co nejrychleji,“ smála jsem se taky. Vyběhla jsem z pokoje rovnou k telefonu a už volala Majdě, kamarádce ze školy. Zvedla to její mamka. Zanedlouho byla Majda u mě a my se na pozdrav objaly jako kdybychom se neviděly celý týden. Mamka od Majdy si dala s mojí kafe a my jsme ležely na mojí posteli a koukaly na to jak hvězdičky hezky svítí. Pak nás něco napadlo. Vyskočila jsem a v obýváku vzala foťák.
„Majdo pojď!“ zakřičela jsem. Vstala z postele a běžela za mnou.
„Mami, prosím vyfoť nás jak jsme spolu,“ škemrala jsem.
Postavily jsme se k sobě trochu bokem, chytly jsme se a hlavy jsme měly těsně u sebe. Máma stiskla spoušť a bylo to. Fotka byla opravdu hezká.

Jo, jo…to byla. Ach jo, je to už tak dávno. Tu fotku dokonce ještě mám. Bylo nám sedm. Teď už ani nevím jak Marie vypadá a vůbec kde je. Taťka byl ještě tehdy s námi. Asi o tři měsíce později odešel kvůli nějaké blondýně. Ale měl mě rád. A já jeho taky.
Přecházím z mého pokoje do kuchyně. Oranžová linka na mě působí uklidňujícím dojmem. Je to sice malá kuchyň, ale díky modernímu vybavení vypadá tak nějak velce. Opírám si ruce o linku a hlavu pokládám na ruce…

„V té kuchařce je, ale napsáno, zamíchejte a ne ušlehejte,“ vyčítala mi ze srandy Julča.
Vzala jsem totiž robota a když jsem ho v tom těstu zapnula tak všechno těsto se rozletělo a nalepilo kde jen mohlo. I na naše oblečení a vlasy. Šly jsem do koupelny. Dostaly jsem z toho, jak vypadáme, záchvat smíchu.
„Máš to těsto všude…,“ říkala mi Julča a snažila se ho ze mě dát dolů.
„Hele a co jako ty!“ vyčítala jsem z legrace.
Nakonec jsme se dohodly, že se u nás osprchujeme a umyjeme si hlavy. V kuchyni jsme se snažily to dát trochu do pořádku než přijde mamka. Nakonec jsme se na tu buchtu vykašlaly a udělaly jsme si sendviče. Pak jsme šly na počík.
„Páni, to jsi udělala ty?“ obdivovala vlastnoručně udělaný příběh, který byl původně sloh do školy. Dostala jsem z něho, ale 2 kvůli pravopisným chybám. Opravila jsem je a sem tam jsem něco vylepšila a vytiskla jsem si to. A Julča to objevila na psacím stole, protože jsem to tam omylem nechala.

Jsou to tak krásné vzpomínky…ani už vlastně nevím, kde ten příběh je. Jdu do mého pokoje a prohledávám zásuvky jednu po druhé. Nic. Tak se přesunu na poličku nad stolem. Je sice plná výhradně knížek, ale možná jsem ji tu někde omylem zahodila. A přece jen. Beru ji do ruky. Je celá zaprášená a skrčená. Kdoví jak dlouho tu už taky byla…dávám ji do šuplíku. Už je docela pozdě. Mám chuť si pokecat s mamkou. Určitě je v obýváku.
„Na co se díváš?“
„5 proti 5,“ odpoví neurčitě.
Mamka příšerně dbá na svůj vzhled. Hm, ale já bych dala nevím co za to, abych tak mohla vypadat.
„Máš nové tričko, viď?“ Zářivě zelené tričko s nápisem Come to mummy se mi líbí.
„Jo,“ chytá tričko za spodní lem a tím ho natahuje. „Nevypadám v něm jako puberťačka?“
„Právě, že vůbec…je super.“
„Nechceš ho taky? Měli spousty barev. Určitě by ti seklo,“ navrhuje mamka.
„Myslím, že ne…,“ řeknu jen a radši už jdu spát.

Ve škole mě čekalo příjemné překvapení.
„Martino, potěšila jsi mě. Máš jako jediná ze třídy 1“ oznámí učitelka. Vůbec jsem to nepochopila. Na tu písemku jsem se vůbec neučila. Ale potěšilo to :-). Avšak vždycky se najde někdo, kdo to nesnese. Pohledy plné nenávisti mé spolužačky Jitky mi nedělaly dobře. Nevím, co dostala ona, ale asi ji dost vadí, že ona 1 nedostala. Mám strach…co udělá? Každopádně musím po škole co nejrychleji utéct.
Zazvonilo. Balím věci jako splašená. Proč mám takový strach?? Jitka se na mě dívá. Když vyběhnu ze dveří, jde krokem za mnou. Něco mi chce udělat. Kvůli pitomé jedničce, kterou ona nedostala. Obléknu se v šatně, rychle nasadím boty a běžím ven. Jitka je mi v patách. Nahodím tu největší rychlost, co to jde. Jitku už nebaví, pořád za mnou běžet bezúspěšně.
„Jen běž, uteč domů,“ stojí a křičí na mě s dávkou posměchu, zatímco já pořád utíkám. „Však já počkám.“ Dodala ještě.
Cestou jsem si nevšimla, že se mi z očí hrnou slzy. Jsou to slzy smutku nebo zlosti? Oboje dohromady. V hlavě mi skáčou tři slova, která vyslovila. Však já počkám…však já počkám…to asi jako, že jak zítra přijdu do školy tak mě zmlátí. A já se tomu nevyhnu. Chci to skončit! A ne kvůli tomu, že mám strach z Jitky. Nenávidím svůj život…a nemám nikoho, komu se s tím můžu svěřit. Mamka pořád lítá za chlapama, věčně tím pádem není doma a nebo když s nimi není tak lítá po obchodech. Takže není vůbec doma. Skoro. Teď taky ne. Kdyby byla doma, tak bych jí to řekla. A možná by se to třeba mohlo řešit. A nebo bych se mohla nechat zbít a pak jí to říct. Ale co to tady plácám??? I kdyby se to mělo jakkoliv vyřešit, můj styl života to nezmění! Začnu znova. A lépe…
Sundala jsem si aktovku z ramen a držím ji jen jednou rukou. Vlekla jsem ji k pokoji a hodila pod stůl. Ne, tam ne. Do skříně. Tam už nebude nikomu překážet. Tak jsem ji tam dala a zatáhla tmavé rolety. Pak jsem se položila na postel. Přemýšlela jsem. Najednou cítím vibrace mobilu v kapse kalhot.
Maminka
Je tam napsané na displeji.
„No?“ ozvala jsem se.
„Ahoj, Marti. Copak děláš?“ ptá se.
„Ležím,“ odpovím.
„Jen ležíš? Proč si třeba nezapneš TV nebo počítač?“
„Nechce se mi…,“ když s ní tak o tom mluvím, mám skoro na krajíčku.
„Co se děje? Jsi nějaká posmutnělá…,“ říká. „Nechceš si se mnou o tom promluvit, až přijdu?“ Kupodivu to vyslovila.
„Ne…stejně to není nic důležitého…a kde vlastně jsi?“ zeptala jsem se.
„U kamarádky. Přijdu asi, až večer, ještě něco mám. Ale hned, jak přijdu tak si o všem promluvíme, co ty na to? Určitě ti to prospěje si s někým popovídat. Skoro vůbec nikam nechodíš…musí ti z té samoty být už špatně.“
„Je mi fajn,“ řekla jsem více než přesvědčivě. „Lehnu si, vyspím se a bude to O.K, co ty na to?“ stejně vím, že žádný pokec nebude. To by mě opravdu překvapilo, kdyby nějaký byl.
Máma se zasmála. „Jasně, chápu tě. Dobře, tak se vyspi, ale kdybys cokoli potřebovala, jsem tu pro tebe. Tak ahoj!“
„Ahoj.“
Ale fajn mi pravdu není. Je mi hrozně. Tak zkusím usnout…
Probudila jsem se v sedm večer. Hodně dlouho jsem spala. Venku už je mini tma. Prošla jsem se po domě. Mamka tu stále není. Kde může být tak dlouho? Nejspíš zase někomu zahýbá. Má více jak jednoho týpka najednou. Že ji to baví…
Dům je v takové tmě opravdu zvláštní. Strašidelný…
Dveře se odemykají. Pomalu. Otevírají se. Jako v nějakém hororu. Všechno je úplně zpomalené. Ale já ne. Vyběhnu po točitých schodech nahoru a beru ze zdi telefon. Svírám ho tak hodně, až mi zbělají klouby na rukou. Zpoza rohu se dívám kdo sem vejde. Dveře se silnou ránou otevřou, světlo se rozsvítí. Ze dveří se vypotácí mamka.
„Co se stalo?“ zeptala jsem se a telefon dala zpátky na zeď. Oči má červené jako laboratorní králík a řasenku a stíny celé rozmazané. Vlasy se jí lepí na světle hnědou rtěnku.
„Přistihl mě…,“ zašeptá sotva slyšitelně. Ani nevím, jestli jsem jí vůbec dobře rozuměla.
„Cože?“ zašklebila jsem se a dožadovala se přesnějšího vysvětlení.
„No, prostě mě tam viděl!“ zakřičela na mě.
„Ale kdo?!“ zakřičela jsem taky. Ale jemně, aby se neurazila.
„No přece Vašek!! Kdo asi!!“ Teď už je totálně vytočená. Vašek je její momentální přítel č. 1. Číslo 2 je Daniel a do třetice Ondra. Řekla bych, že do Vaška je zblázněná asi nejvíce…
„A s kým zrovna tě viděl jestli se můžu zeptat?“ ptala jsem se.
„S Dankem…,“ zamumlala.
„A jéje,“ hodila jsem taký ten ksicht, když si myslím, že něco někoho bolí.
„Stropil tam úplně velkou scénu. Začal na mě řvát, že jsem děvka a střídám chlapy jako svoje růžový tanga,“ říkala a myslím, že měla co dělat, aby se přede mnou nerozbrečela.
„To bude v pohodě,“ řekla jsem.
„Nebude,“ řekla ona.
Neodpovídala jsem. Šla jsem do pokoje. Uvelebila jsem se do pohodlného velkého křesla v rožku. Máma mi chtěla koupit něco do pokoje tak jsem řekla, že chci křeslo a nějaké hodně pohodlné. To je to pravé ořechové. Dobře se v něm přemýšlí, spí…a dokonce i sní. Já sním o tom, že mám úplně hodně dobrých kamarádek, oba dva rodiče a ve škole se se mnou každý baví a mají mě rádi. Ale je to jen sen…
Mamka mě vůbec neposlouchá. Nemá cenu se pokoušet s ní mluvit.

Hm…slunce svítí. Odhrnula jsem peřinu a vyšla skleněnými dveřmi ven na mini balkónek. Chytla jsem se zábradlí a nadechla se. Krásně to voní ten čerstvý vzduch. V mém pokojíčku začalo najednou vyzvánět dětská melodie z budíku. Jako když nějaké auto rozváží zmrzlinku. Budík mám nastavený na šest a tolik právě teď je. Vzbudila jsem se dokonce ještě dřív. Dneska, ale nejdu do školy. Mám jiné plány. Odsunu vysouvací dveře skříně, čímž velké zrcadlo přes ní celou se také zasune. Hm…copak tady máme hezkého. Chci si vzít to, co mám v mé skříni nejlepší. Úžasné tyrkysové tričko s černým potiskem a pěknou černou mini sukýnku. Navlékla jsem to na sebe a pod sukni punčochy, aby mi venku nebyla zima. Jo. Já jsem se právě teď a dneska rozhodla, že s tím skončím…a ne kvůli Jitky. Kvůli všemu, co se stalo. Chci začít znovu. Bude to potom větší psina.
V kuchyni jsem si udělala teplý moučník, ten mám nejradši z celé snídaně. Máma totiž neumí vařit. Právě přišla.
„Ty sis vzala tu krásnou sukni a to tyrkysové triko? Ty jsi zlatá…,“ řekla. Koupila mi to ona a já to nechtěla nosit. „Moc ti to v tom sluší.“
„Díky,“ já na to.
„Mohla jsi udělat i mně…“ řekla rozespale s pohledem na troubu.
„Musíš se naučit vařit. Třeba tě pak budou chlapi chtít ještě víc,“ odpověděla jsem.
„Hm…,“ jenom udělala.
Vychutnávala jsem si teplý moučník a ona se plnila lupínky v mléku. Pořád se na mě dívá.
„Co je?“ zeptala jsem se trochu dotčeně.
„Nemáš už být ve škole?“ zašklebila se. Hodiny už ukazovaly tři čtvrtě na osm. V tolik se otvírá škola.
„Do háje, přijdu pozdě!!“ zařvala jsem a vyběhla z obýváku. Zahlédla jsem ještě jak se máma nadechuje, aby něco řekla. Nevzala jsem si totiž batoh.
Stejně do školy nejdu. Vytáhla jsem včera dopis na rozloučenou ze složky. Měla jsem ho už dávno napsaný.
Nasedla jsem na…nějaký autobus. Nevím, co to je a je to jedno. Je to prázdné, neboť už jsou všichni ve škole. Mohu si vybrat kam si sednu. Tak jsem si sedla k oknu a tam kde je jen jedno sedadlo. Pak jsem si uvědomila, že je to tramvajka a ne autobus. Možná je můj organismus zpomalený, kvůli té sebevraždě.
Rozjíždí se. Jedu někam, vůbec nevím kam. Jen se nechávám vézt. Cestou míjím spousty mostů, ze kterých by se dalo skočit a některé i do řeky. To bylo možná lepší. A další most…a další…to je v Ostravě tolik mostů? Nebo se mi to jen zdá? Ale pak jsem uviděla jeden, který…zaujalo mě to nebo co? V dálce daleko za ním je skupinka paneláků. Já v tom jednom z nich kdysi bydlela, než jsme se nastěhovali do rodinného domu. Bylo to super. Tady to udělám. Tramvaj zastavuje na zastávce a já vystupuji. Přejdu cestu a už stojím u mostu. Držím se zábradlí. Nikdo tu není. Přelezu zábradlí. Jsem plně rozhodnutá. Nebojím se. A není tu nikdo kdo by mě zadržel. Protože já žádné kamarády nemám. Věnuji poslední pohled světu. A pak…
................