Buldozery

Staré město bylo krásné. Svítilo na něj slunce a světlé domy odrážely jasnou bělost. Hejno holubů zobalo z rukou ušmudlaných dětí kousky tvrdého chleba a opodál malá holčička čmárala kusem cihly po zdi. Kašna chrlila proud třpytivé vody do třímetrové výše a jemné mrholení, unášené vánkem, vytvářelo spolu se sluncem mlhavou duhu.
Pak přijely obrovské buldozery. Vypadaly jako tanky, ale ve skutečnosti byly daleko horší, protože se proti nim nemohl nikdo bránit. Celé staré město srovnaly se zemí; úplně celé, i s holuby. Jejich železné tlamy s mohutnými čelistmi rozdrtily nemilosrdně lidskou práci.
Lidé, co tam žili, se chvíli dívali, ale potom si zakryli oči, jako kdyby se dívali do sluníčka, a posléze se odvrátili. Potom spěchali do nového města.
Nové město bylo kupodivu ekonomické. Zabralo pouze polovinu plochy bývalého starého města a mělo výtahy. Jenom zase to věčně omýlané sluníčko nemohlo najít cestu mezi věžáky.
Lidem se tam přesto líbilo, vždyť byli v novém. Pouze dětem bylo líto dlážděných ulic a holubů. Stýskalo se jim. Přece jenom, staré dobré město...