Anděl s vůní jahod

Spadla na kolena, celá se třásla, její tvář se třpytila jako by byla z diamantů, ale tomu tak nebylo. Z očí se jí na povrch bledé kůže draly slzy. Každá nová slza mne bolela jako kdyby mě za každou slzu někdo bodl přímo do srdce. Promiň, ale tohle je pro nás oba nejlepší. „Brekem nic nedokážeš“, řekl jsem nejhnusnějším tónem jakým jsem v tu chvíli dokázal ze svého nitra dostat, nic se nezměnilo, plakala dál. Nemohl jsem se na to dívat. „Vstaň!“ Rozkázal jsem jí, ale ona jen dál seděla a plakala. Došel jsem k ní a zvedl jí, v tuhle chvíli byla tak křehká, celá se třásla. Měl jsem nutkání jí pevně obejmout a utěšovat, ale ne, nesmím. „Budeme kamarádi, nechci tě jako kamarádku ztratit“, řekl jsem něco, co jsem ani sám nechtěl, mé srdce nechtělo, ale hlava to viděla jako nejlepší východisko. Chtěl jsem vědět, co dělá, jak se má. Chtěl jsem vědět všechno, chtěl jsem ji, ale nešlo to. Podívala se na mě a já viděl ty zatopené modré oči, jak se na mně dívají. Neviděl jsem nic jiného než bolest, žádnou nenávist, jen bolest. Čekal jsem, co mi na to odpoví. Dlouho bylo ticho a měl jsme být za to rád, ale já chtěl odpověď. „Hm?“ Usmál jsme se a hodil hlavu mírně na bok. Když viděla můj úsměv její oči se znovu zalily slzami. „Dobře budeme kamarádi“, ikdyž jsem chtěl tuhle odpověď slyšet, stejně mě to bolelo, usmál jsme se na ní a setřel jí z obličeje slzy. „Pojď, odvedu tě domů“. Vzal jsem jí za ruku, byla ledová jako led a tak křehká, bál jsem se jí stisknout silněji. Šli jsme parkem, z deseti světel, co mělo svítit, svítily tak tři a to dělalo příjemné přítmí. Šla za mnou, šourala nohy po zemi, musela být unavená po takovém silném pláči. Došli jsme k jejímu bytu, měl jsme své klíče a tak jsem odemkl. Otočil jsem se na ní a viděl, že těch pět pater nevyjde. Dal jsem si klíče do kapsy a vzal jí do náručí, jakoby nic nevážila. Nevzpírala se, na to byla už moc unavená. Jak jsem jí nesl, její dlouhé vlasy se dotýkaly mé paže, byly tak jemné jako hedvábí. Pamatuji si, že krásně voněly po jahodách, musím tyhle myšlenky vyhnat z hlavy! Vynesl jsem jí do pátého patra, postavil jsem jí na zem a začal hledat klíče. Jemně se o mě opřela, ucítil jsem její krásnou vůni, rychle jsem odemkl a vzal jí do náruče. Nepotřeboval jsem rozsvěcet tenhle byt si pamatuju na zpaměť. Donesl jsem jí do postele a položil jsem jí, ucítil jsme sametové povlečení, v kterém jsme se tak rád válel, bylo stejně jemné jako její kůže. Celý byt byl jí provoněný, musím odsud pryč. „Tak já půjdu, dobrou“, popřál jsem mile, neodpověděla jen se schoulila do klubíčka a začala se třást. Pravda bylo tu celkem chladno, zavřel jsem okno a jí jsem přikryl. Potom jsem odešel domů. Celou cestu jsem se snažil nevrátit se zpět. Nakonec jsem dorazil i já domů. Dlouho do noci jsem byl vzhůru a plakal. Jakoby chlapi nesměli plakat, mám na to právo. Když už mě oči začali pálit zavřel jsem je a usnul. Druhý den jsem jí chtěl napsat SMS – jsi v pořádku? – ale neudělal jsem tak. Měsíc se mi neozvala, tak jsem se šel za ní podívat. Vyšel jsem těch nechutných pět pater jako tenkrát, došel jsem k jejím dveřím, ještě chvilku jsem přemýšlel, jestli mám zazvonit nebo ne a nakonec jsem zazvonil. Nahodil jsem milý a přátelský úsměv. Dveře se začaly otevírat a já se těšil, že jí konečně znovu uvidím. Jenže místo blonďatého anděla tam stála cizí žena, nikdy jsem jí neviděl. „Vy asi hledáte původní majitelku, takovou blondýnku že?“ Optala se, jako by to na mě viděla. Asi jsem se musel dost blbě tvářit. „Ano“, odpověděl jsem tónem překvapení. Chvíli se zamyslela. „No, už tu týden nebydlí a novou adresu tu nezanechala“, řekla se soucitem. „Děkuji“, řekl jsem zdvořile, otočil jsem se a vyšel na ulici. Tohle přece kamarádi nedělají, aby zmizeli. No, třeba se potřebuje uklidnit a pak se mi ozve, myslel jsem si naivně.

Koukl jsem se na všechny. „Ne, nikam nejdu“ podívali se naštvaně. „Sakra, pojď s námi, co ti to udělá?“ Zeptali se. „No, nic“ zkonstatoval jsem. „Tak vidíš“, řekli nadšeně, teď bylo jasné, že budu muset jít. Zamyslel jsem je „no dobře a kde to je?“ napsali mi na kousek papírku adresu akce. „A co tam všechno bude?“ Zeptal jsem se. „No přednášky, promítání a hlavně lidi.“ Pokývl jsme a šel jsem domů. Je to dlouho, co jsem nebyl na žádné akci, aspoň se odreaguju, takhle stejně jen sedím a myslím na ní, co se s ní stalo. Rozhlídl jsem se kolem sebe, jdu zase tím parkem, kde jsem jí před rokem a naposledy viděl. Trochu jsme zrychlil, tohle místo mi připomíná něco, na co se snažím už dobu zapomenout. Došel jsem domů a začal si balit na akci. Zabalil jsem si nejpotřebnější věci a šel spát. Ráno jsem si dal vydatnou snídani, udělal ještě nějakou práci na počítači a šel na metro, kde jsem se setkal i s ostatními. Je to hrstka lidí, které považuju za přátelé, a kteří se nešťourají v mé minulosti a ji mi nepřipomínají i když o ní vědí. Nastoupili jsme, jeli jsme skoro půl hodiny a ještě jsme se stavili na kafe. Když jsme tam dorazili zapsali jsme se, zaplatili a šli se ubytovat do místnosti. Když jsme se zabydleli, část šla na promítání a druhá část na přednášku ale já se jen tak toulal chodbami budovy. Našel jsem takové zákoutí kde byla tma, posadil jsem se tam na schody. Měla ráda tmu. Ani nevím proč, ale vždy když byla ve tmě, zářila jako kdyby byla kouzelná bytost. Proč jí nemůžu vyhnat z hlavy? Po hodině koukání do tmy jsem šel na nějaké promítání a později na přednášku, všechno se mi líbilo, začal jsem být utahaný a tak jsem šel nahoru do pokoje si lehnout. Vešel jsem do místnosti a ucítil jsem krásnou vůni, vůni jahod. Zvedl jsem hlavu a uviděl jsem anděla klečícího na zemi. Jedla jahody, byla to ona. Nevěděl jsem ,jestli to je jeden z mnoha přeludů nebo jestli to je skutečnost. Vlasy jí stékaly po zádech jako zlaté pramínky, zlaté řeky a končily až na zemi. Dívala se na mě těma krásnýma modrýma očima, dívala se tak šťastně, proč? Usmála se na mne. „Dáš si jahodu?“ Nebylo třeba se zdravit, poznala mne hned. Zase vůně jahod, dohání mě k šílenství, ale jsem neskonale šťastný, že jí vidím. Došel jsem k ní a sedl si k ní. „Rád si jí dám“, vzal jsem si z její ruky nabízenou jahodu a pomalu jí snědl. Byla tak sladká, dívala se na mě, usmívala se a měla celou pusu od jahod. Nevěděl jsem, co mám říkat byl jsem zmatený, chtěl jsem jí políbit a jahody z pusy jí tím sníst, pamatuju si její jahodové polibky, pak jsem si uvědomil, co vlastně mezi námi je – kamarádství. Naklonil jsem se blíže k ní. „No a jak se máš?“ Natáhl jsem ruku k ní a setřel jí jahody z jejích rtů, byly tak jemné a červené od jahod. Usmála se, „hezky“ ,řekla roztomile a snědla další jahodu. Mezitím já si olízl jahodové části z prstů. Dali jsme se do řeči a bavili se o naprostých kravinách jako dřív. Smála se a já rád poslouchal její smích. Večer se začal blížit k půlnoci, najednou se rychle zvedla a rozeběhla se k oknu, „Jééé“, řekla tiše ale radostně, vzhlížela k nebi. Došel jsem k ní a stoupl si za ní, protože okna byla dost úzká. Koukal jsem přes ní, nebe bylo poseto hvězdami, jako by je tam někdo rozsypal, tak jako se sype cukr na dorty. Bylo jich nespočet a byly krásně vidět, nádherná půlnoční obloha. Hvězdy, na které koukala, se jí odrážely v krásných modrých očích. „Koukej“, ukázala na hvězdu, která právě padala, krásně se u toho usmívala jako by tu oblohu milovala. Chtěl jsem jí taky vidět a tak jsem se na ní mírně přitlačil, abych se mohl vyklonit trochu víc, ucítil jsem její křehké teplé tělo a ucítil vůni jejího těla, ucítil jsem jahody. Chvilku jsme pozorovali oblohu, hvězd padalo strašně moc, bylo to krásné. Dívali jsme se už skoro hodinu, nepotřebovali jsme slova ten pohled na oblohu nám stačil. Otočila se ke mně a unaveně si promnula oči. „Asi bych měla jít spát“, řekla rozumně a obešla mě, zamířila ke dveřím. Díval jsem se jak odchází, nedokázal jsem to, vzal jsem spacák, doběhl jsem jí a chytl jsem jí za ruku. Ruku v ruce jsme se rozeběhli k jednomu kumbálu tady v budově. Nechápala mou reakci, ale nevzpírala se. Možná protože byla hodně unavená. Když jsme dorazili na místo otevřel jsem a zamkl jsem nás zevnitř, koukala na mne nechápavým obličejem. Chvilku jsem se vydýchával, pak jsem dal spací pytel na žíněnku co tam ležela a otočil jsem se k ní. Podíval jsem se do jejích krásných očí a viděl zmatený pohled. Chytl jsem jí za úzký pas a přitiskl jsem si jí k sobě, zase jsem jí cítil, její nádherné tělo, jí samotnou, cítil jsem jak jí bije zrychleně srdce. V obou z nás byla vášeň a chtíč, díval jsem se na ní stačilo mi, že je u mě a že se na ní můžu dívat. Ne, nestačilo! Chtěla něco říct, ale já jí velice vášnivě políbil a její slova se ztratila v našem polibku. Z jejich rtů jsem přešel na její šíji, zaklonila hlavu a já jí odhrnul vlasy. Byly tak jemné a nádherně se třpytily ač v místnosti nebylo moc světla, jen pár měsíčních paprsku se k nám dostalo. Začal jsem do její hedvábné kůže jemně kousat, její dech se zrychlil. Rozepla mou košili bez mého povšimnutí. Svýma jemnýma rukama jí stáhla přes moje ramena až neslyšně dopadla na zem. Přejel jsem na její klíční kost a putoval k dekoltu, zaklonila hlavu, chtěl jsem si jí vychutnat a tak jsem jí znovu začal líbat na rtech. Pomalu jsme jí stáhl z ramen šaty a ty pak okamžitě spadly na zem samy. Začala se dobývat k mým černým upnutým kalhotám. Rozepla je a stáhla je ze mne, ikdyž to šlo blběji než její šaty. Malinko se tomu smála a z legrace bědovala. Připadal jsem si jak dítě. Dělala mi to naschvál byl jsem úplně červený, protože jsem si připadal v tu chvíli opravdu blbě. Když je ze mne konečně sundala vrátila se k mým roztouženým rtům a já jí vzal do náručí. Položil jsem jí na připravený spací pytel. Byl to její spací pytel byl ze stejné látky jako její povlečení, hedvábí. Položil jsem jí pod sebe a sklonil se k jejímu uchu, nejdřív jsem jí chtěl něco říct ale nakonec jsem jí jen jemně skousl lalůček, tiše zasténala a mnou projela vlna vzrušení. Cítila to a její ruce objaly mé vyzáble tělo. Její hebké ruce mě hladily skoro všude a mě s ní bylo nádherně. Oba jsme byly vzrušením bez sebe, naše těla byla jako v plamenech pekelných. Jemně jsem jí sundal ramínka a pak i celou podprsenku a začal jsem se věnovat jejím ňadrům. Celá se pode mnou chvěla a propínala se vstříc mému jazyku. Sjel jsem jazykem níž až k břichu kde jsem chvíli jazykem kroužil, líbilo se jí to, hladila mě ve vlasech ikdyž se divím, že přes tu tunu laku to dokázala. Její doteky byly tak jemné a křehké jako byla ona sama. Jel jsem níže a chvilku si hrál v zemi zaslíbené, vzdychala a propínala se slastí, dělalo jí to dobře a mě vzrušovalo poslouchat její výkřiky, které tlumila přitlačenou rukou aby nás někdo neslyšel. Svlékla i mne a tak jsme tam byli společně úplně nazí. Nadzvedl jsem se a podíval se na ní, ležela tam úplně nahá zalitá měsíčním svitem a jemně zahalená do svých zlatých vlasů. Pode mnou ležel anděl schopný mi dát všechno, co bych chtěl, dát mi sebe. Oba jsme byly plní vzrušení a touhy po tom druhém, naše těla hořela. Podíval jsme se do jejích krásných očí, které vypadaly, že září. Oba jsme se tvářili, že nám tohle stačí, ale po vteřině se tento názor změnil a mi věděli, že ze sebe chceme vydat všechno a všechno si od toho druhého vzít. Věděli jsme, že se chceme spojit v jedno. Nenasytně jsem jí začal líbat a hladit po celém těle. Tak i ona mne. Naše vzrušení stoupalo a naše těla byla připravená na toho druhého. Snažil jsem se do ní vnikat jemně, ale u obou to bylo poprvé a tak to muselo malinko bolet, ale ani jeden jsme bolest nevnímali až tak naplno, protože vášeň a chtíč naší bolest otupoval. První příraz jí bolel, kousla mě do rtu a jedna malá kapka krve se vydala na pouť po mé bradě, skápla jí do dekoltu a já jí slízl. To kousnutí jsem skoro necítil a jí se aspoň ulevilo. Chvilku jsem počkal a pak jsem se zase vrátil trošku zpět. Zase jsem přirazil a ona zasténala přímo mě do ucha, tohle bylo strašně povzbuzující a já začal zrychlovat tempo a víc přirážet. Líbal jsem jí a přirážel, její vzdychání se ztrácelo v našich nenasytných polibcích. Měl jsem pod sebou anděla, kterého jsem teď trýznil svou divokostí a vášnivostí. Jediné, co mě teď zajímá je ona. Oba jsme na pokraji blaha, ale ještě chvilku se snažím vydržet než zakončím náš nebeský let a než se budeme muset vrátit společně na zem. Došlo ke konci a ona se neubránila a nahlas vyjekla vzrušením. Padl jsem únavou vedle ní. Pohrával jsem si s jejími vlasy a sledoval kapky potu, které jí putovaly po těle. Neodolal jsem jí nepolíbit, líbal jsem jí všude. Místnost byla naplněná vůní našich těl a já se v té vůni topil. Všude byl krásný klid, byli jsme tu jen mi dva, naše nahá těla a naše duše. Chytl jsem jí za ruku a už jsme jí nemínil pustit, její ruka byla tak teplá a její tělo stále hořelo, byla celá rozvášněná, ale pomalu usínala. Díval jsem se na její bílé tělo, na její zlaté vlasy, na její zavřené oči. Chvěla se, pomalu z nás vyprchávalo vzrušení, ale opravdu velmi pomalu. Oba jsem nás přikryl a jí jsem k sobě ochranitelsky přitiskl. Byl to úchvatný pocit mít její tělo na tom svém. Roztomile se ke mně přitulila. „Jsem ráda, že jsme kamarádi.“ Tahle věta mi u srdce způsobila takovou bolest, jako by mě v tu ránu probodla ledovým nožem. Když to říkala usmívala se. Bože, co se to z ní stalo? Co jsem to z ní udělal? Koukl jsem se, jak se ke mně tulí. „Co to říkáš za kraviny?“ Nepochopil jsem. Vystrašeně zvedla hlavu. „My nejsme kamarádi?“ Další bodnutí do srdce, přímo. Jen jsem se usmál. „Jistě, že jsme.“ Na víc jsem se nezmohl. Tvářila se jako panenka, jako hračka, která je právě ráda, že si s ní někdo hraje. Panebože, chtělo se mi zvracet, co jsem to udělal? Co to proboha řekla? Po chvíli jsem si to uvědomil, jakoby mi řekla to, co já jsem jí řekl před rokem. Milovala mne tak jako jí teď miluji já a já jí řekl že budeme kamarádi. Konečně vím jak se cítila. Ustaraně mne chytla za ruku, věděla že jsem se poučil, nechtěla být jako já. Nechtěla, abych si prožil to samé co ona. Po nějaké době jsme se oba dostali do říše snů.
Druhý den ráno jsem na svém těle ucítil chlad, nehřálo mne tu andělské tělo. Zimou jsem se probral. Nebyla tam, odešla. Oblekl jsem se. Jediné, co tu po ní zbylo, byl spací pytel a lístek s její adresou. Sebral jsem se a šel domů, kde jsem si zase lehnul a ležel do dalšího dne. Příští týden jsem jen chodil po městě, chodil se dívat na západ slunce a v kapse u džínů jsem měl lísteček s její adresou. Jednou v neděli jsem se sebral, vzal jsem její hedvábný spací pytel a šel na napsanou adresu. Zaklepal jsem na bílé dveře, když měl člověk fantazii vypadali jako brána do nebes. Otevřela mi, můj anděl zase měla pusu celou do jahod, políbil jsem jí a kousky jahod jí snědl. „Zase chutnáš jahodově,“ řekl jsme s úsměvem. Jen se mile usmála, čekala na mne. Podal jsem jí spací pytel a ona ho hodila do místnosti vedle. Zatáhla mne do koupelny, byla tam velká prostorná vana napuštěnou horkou vodou, okolo ležely svíčky a okvětní lístky sakurových květů, které měla tak ráda. Na vaně byla miska s horkou čokoládou a jahodami. Celá koupelna voněla po sakurách a míchala se s vůní jahod. Společně jsme ze sebe sundali oblečení a vlezli si do vařící vody. Lehla si na mne zády bylo tak příjemné mít jí u sebe. Nepotřebovali jsme slova jen jsme potřebovali své existence každý tu druhou. Krmila mě sladkými jahodami a ještě sladčími polibky. Voda chladla jen pomalu.
Oba jsme věděli, že spolu nedokážeme být ale stejně bez sebe být nemůžeme. Na vaně ležela připravená a ostrá žiletka určená pro zakončení dnešního krásného večera. Podívala se na mě tak sladce a já podal své zapěstí, jemně ho rozřízla a podala mi své, podřízl jsme její bledé zápěstí a to se zbarvilo do nádherné rudé barvy, takové barvy jako mají jahody. Moje krev byla o něco tmavší. Opřela se o mne, oba jsme tam leželi se zápěstími položenými ve vodě, podřezanýma rukama jsme se společně drželi. Z našich těl začal docházet život, hezky pomalu a celkem bezbolestně. Dál mě krmila jahodami dokud mohla zvednout ruku, pak už mě jen hladila kam dosáhla. V posledních minutách naších životů jsem jí opakoval, jak jí miluji. Tak i ona mě stále říkala, že mě miluje, že ničeho nelituje, že mě potřebuje, že se mnou bude navždy. Pak její krásný andělský hlas utichl. Vana byla plná rudě zbarvené vody. Nehýbala se, neslyšel jsme tlouci její srdce. Již byla mrtvá, naposledy jsme se nadechl její jahodové vůně a i mě se zatmělo před očima. Chvíli jsem cítil teplo vody a chlad jejího těla. Nakonec jsme už necítil nic. Někdo by mohl říct, že náš čin byla zbabělá sebevražda, ale pro nás to bylo vykoupení z tohoto světa.