ŽÍT BOLÍ

Už budu vystupovat, zastávka krematorium, tarifní zóna 101 se blíží... já mám strach, poprvé od toho dne se jdu podívat na jeho rov... vedle mě kámoška poslouchá discman a netuší kolik přemáhání to pro mě znamená... jako by zdálky slyším "Hej, nezdá se ti támhleten kluk k nakousnutí?" suše odvětím "NE!"... Tina prostě nechápe, že mě nebaví život, když necítím jeho vůni a dech, nekradu jeho pohledy a nemám plnej pokoj kytek od něj...

Pamatuju si na jeho slova "beruško, kdykoliv budeš něco chtít, udělám to pro Tebe..." když vyslovil tuhle kouzelnou větu, napadlo mě jediný "Viky, teď toužím po našich oblíbených květinách"... mrkl na mě, to bylo před rokem 16.9. 2003... Jenže, nyní stojím před hřbitovní branou, která pro mě znamená zatím nepřekonatelnou hranici -minulosti a budoucnosti...

Bolest, kterou prožívám, se nedá definovat tradiční větou -čas to zahojí... Vzpomínky zůstanou a všechny souvislosti taky... "Věřím, že zvládáš svůj vztek"... " Měla bych?"... " Přece jen, už jsou to dva měsíce"... "No a?"... " Vzpamatuj se, už se NIKDY nevrátí. Nepřijede, jako tehdy po prázdninách..." " Nemusí se odnikud vracet, je pořád se mnou"... "Zvládneš pohled na drsnou realitu? konečně by ses měla probudit ze svýho snu..."

... Ať mě všichni nechají na pokoji, o nic se je neprosím... ach jo, už lžu i sama sobě, vždyť Tina mě podržela nad vodou, ona mě dovedla až sem... A já ji nehodlám zklamat... stačí jeden krok, projít kolem topolů na jedné straně a hřbitovní zdi, na straně druhé.

Už zdálky si všechno promítám od začátku -naše seznámení- první pusa- oběd u jeho rodičů- společnej víkend pod stanem- něžné milování- zničené auto- sráz- bezvládný tělo- krev- hasiči- pohřební vůz- STOP! Tina na mě něco křičí: "Arli, to je nádherný!!!" Pravděpodobně, už stojí u jeho hrobu, mám zavřený oči.. jediný co cítím, je naprosto identifikovatelná vůně květin- šeříků... "Tino, předčí to moje návrhy?"... " No to si piš"... Už nevidím, neslyším, nevnímám... pouze moje oči zalité slzami... dal mi znamení, tak jak sem ho ve snu prosila... Jeho matka mě požádala o realizaci a dohodnutí designu náhrobku a hrobu celkově, i přes naprosté vyčerpání, byly moje představy ihned jasné...

Prostý náhrobek se stříbrnými písmeny a naším citátem: "Dva nejsou dvakrát jedna, ale tisíckrát jedna." A samozřejmě, čerstvě vonící hlína s keřem fialově zářících šeříků... jedinej problém byl, kde vzít v půli září kvetoucí šeříky... nemožná realizace... zasadili keř, před měsícem a zničeho nic začal kvést... Stále ho miluji, nikdy nepřestanu a on na mě hledí svýma slanýma hnědýma očima z edenu!

pozn.: rov= hrob, eden=ráj- místo blaženosti