Útržky abnormálního šílenství - 1. epizoda

Přešlapovala jsem na malém tramvajovém ostrůvku a nervózně čekala na tramvaj. Jako obvykle jsem nestíhala. Onu nepřijíždějící tramvaj sem hypnotizovala pohledem, nebo alespoň místo, kudy by měla přijet. Střídavě jsem koukala na hodinky a každou chvíli jsem byla víc a víc nervózní, pravda, chodit na poslední chvíli se občas nevyplácí.
„Pardon?“ Vytrhl mě z menšího panikaření jakýsi tmavovlasý kluk, pravděpodobně něco málo přes 18.
„Která tramvaj jede na Kubánské náměstí?“ pokračoval.
„Téměř všechny. Třeba tahle.“ Ukázala jsem na tramvaj, která právě přijížděla a do které jsem se chystala co nejrychleji nastoupit. Asi v domnění, že jí tím donutím jet rychleji.
„Díky“ ozvalo se ještě a už mizel někde za vystupujícími cestujícími. Vzala jsem to jako nepovinou slušnost a s přesvědčením, že už ho nikdy nepotkám jsem se mezi posledními snažila dostat do tramvaje.
Jenže opak byl pravdou. Další ráno tam čekal zase, usmíval se a po příjezdu tramvaje se ptal, jestli i tohle číslo jezdí na Kubánské náměstí. Den poté se to opakovalo a další den znova a znova. Už mě to přestávalo bavit, připadala jsem si spíš jako infocentrum než jako člověk. Tak jsem sepsala čísla všech tramvají, co tam jezdí a se vší ochotou, jaké jsem byla schopna, mu je předala.
„Díky, to nebylo třeba. Mimochodem, jmenuju se Charlie.“ Představil se a podával mi ruku. To sem nečekala.
„Lilien.“ Vypadlo ze mě, když jsem dělala důkladnou prohlídku jeho osoby. Ztělesnění ďábla, napadlo mě, ani nevím jak. A nebyla jsem tak daleko od pravdy. Vlastně vůbec.
Při cestách do školy jsem se o něm dozvěděla spoustu základních informací, to, že mu bylo v lednu 18, že oba jeho rodiče žijí mimo město. Také třeba to že nenávidí přecpané tramvaje a pistáciovou zmrzlinu a naopak má rád zelenou barvu.
„Co vlastně děláš na tom Kubánským náměstí?“ Divila jsem se, popravdě jsem tam nikdy nebyla a ani by mě nenapadlo tam jet.
„Mám tam školu, nenapadlo tě?“ Ptal se s úšklebkem a musím uznat, byla to logická odpověď na hloupou otázku.
„Myslíš, že bys na mě mohla odpoledne počkat na andělu?“
„Proč?“
„Já nevím, třeba bych tě někam vzal..?“ Zaváhala jsem, vždyť se známe ani ne měsíc a v podstatě netuším, kdo to je.
„Možná.“ Zněla má odpověď možná až moc stroze.
„Dobrá, tak kdyžtak ve 3, jo?“ Usmál se.. „Neměla bys už vystupovat?“ Ještě dodal, tak jsem rychle prohlídla okolí. A vážně, ztratila jsem pojem o čase i prostoru.

Je 14:53. Mám před sebou ještě zhruba 7 zastávek, z čehož plyne, že zase nestíhám. Možná bych na tom mohla začít stavět kariéru. Tramvaj jela ještě pomaleji než obvykle, asi vážně nechtěla abych jednou někam přijela jakž takž včas. Ale tak co, tak si počká a když ne jeho chyba. Ale i přes mé desetiminutové zpoždění tam na mě čekal a ani nevypadalo, že by mu to čekání vadilo.
„Pardon.“ Omlouvala jsem se a snažila se nasadit výmluvný úsměv. Nepovedlo se.
„Nevadí, ale pospěš si jede nám autobus.“ Jen co to dořekl mě chytil a vláčel nějakou ulicí na velké autobusové nástupiště. Ale měl pravdu, náš autobus zrovna přijížděl´, takže mě vestrčil do autobusu a usadil nás na nákou sedačku.
„Co máš v plánu?“ Chtěla jsem vědět, když jsem konečně popadla dech.
„Co bys řekla třeba Karlínský kavárně?“ Nadzvedl tázavě jedno obočí a šibalsky se usmál.
„Tam.. Je kavárna?“ Zase jsem projevila trochu nedůvěry.
„Jo hned vedle toho velkýho kostela. Zatím krátce.“ Dostalo se mi vysvětlení a já už raději mlčela. O Karlínu vím asi tolik, co mexická miss o Český republice, takže..

Když jsme do kavárny vešli, napadlo mě, že nejlepší bude se hned otočit a odejít, ale nebylo by to slušný. Kavárna působila dojmem, že nejlevnější kafe tu bude stát tak okolo 200Kč. Rychle jsem v duchu přepočítala obsah peněženky a potichu zalitovala jejich využití, přece jenom mohlo by bejt levnějc.
„Neboj, není tu tak draho, jak to vypadá.“ Odpovídal, jakoby na moje myšlenky, aniž bych říkala jediné slovo. Charlie mě nasměroval do patra. Nebo spíš do polopatra, protože s dalším patrem budovy to mělo pramálo společného. Zasedli jsme za stolek v rohu, nad námi byla lampa a vedle mý židle pěstovali nějakou zelenou rostlinu. Vzala jsem do ruky nápojovej lístek a s bídou čekala jak moc zchudnu. Ale ceny ceny mě celkem překvapily, jak říkal Charlie, draho tu není. Máloco bylo dražší než 30Kč, takže jsem v duchu zajásala a zapsala si upomínku tohle místo rozhlásit všude, kam se hnu.
„Zejtra mě nečekej.“ Řekl, možná i trochu omluvným tónem Charlie.
„Hm.“ Reagovala jsem lehce nepřítomně, neboť jsem byla zaneprázdněna pozorováním právě přicházející servírky, která nám nesla kafe nebo co jsme si to vlastně objednali. Vůbec se na tu práci nehodila, byla na vyšší úrovni, nebo si to alespoň myslela. Přesto se snažila tvářit mile a příjemně.
„Přejete si ještě něco?“ Stačila se ještě zeptat, než jí Charlie odpoklonkoval pryč a se slovy „nevadí ti to?“ obrátil pozornost zpět ke mně.
„Ne, ne moc, jsem zvyklá jezdit sama, vzpomínáš?“ Připomněla jsem mu bývalé okolnosti. Jeho přehnaná péče mě trochu štvala, i když na druhou stranu, co je na tom vlastně špatnýho?
„A kam vlastně deš?“ Pokračovala jsem, když na mou řečnickou otázku neodpovídal.
„Musím jen něco vyřídit, není to nic důležitého. Není třeba to řešit.“ Usmál se a nenápadně naznačil, že se nemám dál ptát. Neptala jsem se. A dala jsem mu prostor, aby teda nějak pokračoval.
„Ale pokud budeš chtít, budu mít čas odpoledne.“ Využil mé možnosti. A je to tu zase. Strach o moji samotu.
„Jo, třeba.“ Chtěla jsem, aby to znělo alespoň trochu neurčitě, ale skutek utek.
„Tak fajn.“ Odsouhlasil a určil čas a místo. Pak jsme ještě nějakou dobu mluvili o spoustě nepodstatných věcí.
„Měli bychom jít.“ Oznámil s ledovým klidem a já zase koukla na hodiny. Za 5 minut třičtvrtě na 6. Takže teď pro změnu přijdu pozdě domů.
„To asi jo.“ Odpověděla jsem, taky v klidu. Na mé pozdní příchody si stejně už všichni zvykli.

V noci se mi zdál vážně divnej sen. Nepamatuju si, kdo v něm figuroval, ale vím, že jsem odmítla dál spát, když se ona zmíněná osoba proměnila z ničeho nic v ďábla takovým tím hororovým způsobem. Čímž pádem jsem vstávala na můj vkus až moc brzo, což zapříčinilo soustu přebytečného času, takže jsem stíhala dokonce dřívější autobus. Pohodlně jsem se usadila na jedno ze sedadel pozorovala lidi kolem sebe.
„Ahoj“ Zdravila mě Sheilla už ode dveří, ještě dřív než vůbec stačila nastoupit. Ani se nesnažila skrývat svůj udiv, takže jsem jí slušně odpověděla a čekala, jestli z ní vůbec ještě něco vypadne.
„Je v plánu, dneska něco podniknout, hodí se ti to?“ Pronesla nakonec, po chvíli ticha.
„No, dneska asi ne.“ Zatápala jsem v paměti a byla jsem si téměř jistá, že nemůžu.
„Škoda no, ale tak, stejně nemáme kam jít..“ Postěžovala si jakoby mimochodem. Skvělá příležitost jak prosadit jednu pěknou levnou kavárnu.
„Tak zkuste tu kavárnu na Karlíně.“ nadhodila jsem.
„Tam žádná kavárna není?“ Protestovala stejnýma argumentama jako tenkrát já.
„Ale je, taková celkem malá, nová, hned vedle kostela. To najdete.“ Snažila jsem se jí to vysvětlit.
„Jistě, vím, já to tam znám a tam žádná kavárna není!“