Soukromý koncert

Déšť a prudký vítr bičovaly omýtku domu, který halila temná noc do svého závoje. Černý závoj protkaný stříbřitými nitěmi dešťových kapek. Okapy se prohýbaly pod náporem prudkého deště, který se snášel z nebes. Její pokoj každou chvíli ozářilo světlo blesku, následované hlasitým zahřměním jakoby se na ni sama nebesa rozhněvala.
Rytmické bušení ji inspirovalo. Sedla si ke klavíru a nechala se své srdce vyjádřit skrz prsty. Jako kdyby seděl vedle ní. Přes zavřené oči vnímala zvučnou hudbu a představovala si jeho teplé objetí. Jeho zpěvný hlas a nádhernou vůni. Cítila, jak sedí vedle ní a pyšně se dívá na její ruce míhající se po klaviatuře. Položil svoji hlavu na její rameno a houpal se sem a tam, do rytmu jejího hraní. Dešťové kapky pomalu utichaly a soukromý koncert končil. Jeho hlas se vytrácel, teplé objetí chladlo a nádherná vůně se měnila ve vůni jinou. A to vůní deště.
Otevřela oči a sedla si k oknu. Po skle stékaly poslední kapky deště a zanechávaly za sebou tenké cestičky. Kolem jejího domu se ještě pořád rozprostírala tma skrývající všechno zlo. Už za dvě hodiny. Za dvě hodiny to bude přesně měsíc, kdy ji umřel v náručí. Kdy naposledy vydechnul. Kdy....kdy i naposledy řekl: "Jsem na tebe hrdý."
Sledovala slunce bojující s nekonečnou tmou. Svými paprsky probodávalo stovky, tisíce mraků a vstupovalo na své území. Tma, zlo a déšť se jen tak nedaly a zakročily. Mraky se na slunce vrhly s neskutečnou bojovností. Slunce tiše zaskučelo, a zápolilo paprsky. Prořezávalo jeden závoj tmy za druhým, ale tma měla určitou nadvládu. Prostoupily jí poslední paprsky a pak se ozvalo hlučné zahřmění. Slunce prohrálo boj, tak jako on kdysi prohrál život. Teď se rozeznělo jemné bubnování. Bubnování ji kolébalo ke spánku, a jemně k ní mluvilo. Vyprávělo ji pohádku, jako to kdysi dělal on. Uvelebila se na širokém střešním okně a nechala se pohupovat bubnováním kapek.
Dostala se do lesa. Kapky tam padaly na půdu a ta je nenasytně vpíjela do sebe. Les dýchal čistotou a stromy po každé kapce, která na ně spadla, uspokojeně vydechly. Mokré vlasy se jí lepily na krk a obličej. Z hrdla se jí vydral výkřik. Pod náporem beznaděje se jí podlomila kolena a ona padla do rozmáčené půdy. Před ní leželo bezvládné tělo potříštěné krví a nasáklé blahodárnou vodou. Kamenná tvář a skleněný pohled říkali všechno. Nebe se ještě více rozplakalo a vítr ji po tvářích rozehnal dva potůčky slaných slz. Položila si mu hlavu na hrudník zmáčen krví. Nenáviděla doby válek, a nenáviděla jeho práci. Vždycky mu říkala, že se o něj bojí. Stromy zaševelily a snažily se jí ukonejšit. Vítr se oteplil a zabalil ji, jako ta nejměkkčí peřina. Připadala si jako lesní víla. Vítr kolem ní tančil a zvedal ji z ušpiněných kolen. Blonďté vlasy, z jedné strany ušpiněné jeho krví, jí rozevlál kolem hlavy a rozzářil do krásných barev. Na chvíli zapomněla na všechen zármutek.
Ozvala se rána a ona otevřela oči. Zklamaně zahnala zbytky snu a přála si sedět na jeho klíně, nebo s ním hrát na klavír. Podívala se napravo z okna ven. Déšť neustával a ona si vzpomněla na tu noc. Rozplakala se, potom se zvedla a přeběhla pokoj ke klavíru. Lehla si na klaviaturu a jemným hláskem se zeptala: "Tati, proč jsi mi odešel?"