Když přijde loučení

Dnes je to právě rok. Už uplynul celý dlouhý rok, od té chvilky, kdy ho viděla naposled. Jejich poslední setkání si ale pamatuje jako by to bylo včera. Aby ne, když na tom má svůj podíl…
Už týden se neviděli, a proto si domluvili schůzku. Čekala až přijede a všechny spory si mezi sebou vyjasní. Bylo to už pár týdnů, co jejich vztah procházel jakousi krizí. Nebo už polevovala počáteční zamilovanost a ona začínala vidět jeho chyby? Na tom nesejde. Prostě jen doufala, že si všechno vyříkají, vysvětlí a že to bude zkrátka jako dřív.
Přijel přesně ve smluvený čas, což u něj bylo dost neobvyklé. Navrhla, ať se jdou projít do parku. Kývnutím hlavy dal najevo souhlas. Pěkných pár minut šli vedle sebe jako dva cizí lidi. To ticho už bylo k nevydržení. Zeptala se ho tedy, jaký měl den. Jen neochotně odpovídal. Proto přistoupila rovnou k věci. Chtěla začít mírně, jít na něj pomalu a říct mu, co jí vadí a jak je ochotná to řešit. Ale nešlo to. Po pár minutách sama sebe přistihla, že přešla k výčitkám, že křičí a že jí ze vzteku tečou slzy.
Není přece normální, aby dával přednost kamarádům před ní. Aby se opíjel, když zatraceně dobře věděl, že to nesnáší. Aby si vždy prosadil svou a odmítal její názory, aby měl vždy navrch. Proč po ní chtěl, aby dělala to, co jí bylo proti srsti? Na ni ohledy nebral, jen na svá přání a touhy. Tohle všechno jí bylo líto a tohle všechno mu vmetla do tváře. Přes všechen vztek a zlobu moc dobře věděla, že ho miluje a že ho nechce nikdy ztratit.
Přicházeli už k přechodu, ale on se najednou zastavil. Podíval se na ni opovržlivým pohledem a řekl jí:“ Tak si najdi jiného takového vola, když ti já nestačím! Každý by se na tebe vy****! Ty ani nevíš, co ve mně máš a když si toho nevážíš, tak mě nebudeš mít vůbec!“ a s těmito slovy odcházel.
Tímto proslovem jí vyrazil dech. Rychle se ale vzpamatovala a křikla za ním:“ Běž do háje, ty sobče! O nic tímto nepřijdu!“..Zastavil se na přechodu a otočil se na ni. Už už otvíral ústa, aby ji něčím zchladil. V tom ze zatáčky náhle vyjelo černé Audi. Ničemu už se nedalo zabránit. Skřípění brzd, výkřik, pád. Vůz ho odhodil dobrých 15 metrů. S hrůzou v očích jsem se k němu rozběhla. Když viděla jeho zkrvavenou tvář, otočila se, aby řekla tomu řidiči, ať zavolá záchranku, ale už tam nebyl. Rychle vytáhla svůj mobil a roztřesenými prsty vyťukala číslo rychlé záchranné. Asi po pěti minutách proťala ticho nad parčíkem siréna sanitky. O pár okamžiků později jsem zaslechla doktora: “Jeho zranění jsou neslučitelná s životem.“