Je to tak v pořádku

Sedím na tvrdé židli v zadní lavici, a dívám se z okna.Vidím pár stromů s jasně zelenými listy, jako z dětského výkresu. Pamatuju si jak jsem podobný výkres namalovala vodovkama. Bylo mi tak šest, a vrátila jsem se z procházky. Hráli jsme si tam na schovávanou. Tenkrát mě pálila jedna otázka. Normální otázka šestiletého dítěte. Jak to, že když tě nevidím tak ty mě ano? Dostalo se mi odpovědi, že tak je to v pořádku.
Na schovávanou jsem pak hrála ještě tolikrát...a jednou jsem se zeptala znovu. Někoho jiného. Odpověď? Tak je to v pořádku.
Tenhle moment mi nevědomky zůstal v paměti. Časem ho překryly jiné, lepší, zajímavější. Ani nebyl tak důležitý.

Po spoustě let jsem seděla na lavičce prohřáté sluncem vadnoucího léta, listí stromů unaveně a tiše šumělo, ostatně jak se na tohle místo sluší. Po tvářích mi tekly slzy. Dívala jsem se na pravidelný kus mramoru elegantně se tyčící nad tmavohnědým obdélníkem hlíny. Hlína šla jen stěží vidět přes svěže zelené věnce s černými stužkami a záplavu barevných květin. Pohled na tvůj hrob byl krutě realistickým useknutím všech tajných nadějí, že to není pravda. Dívala jsem se na tvoje jméno decentně vyvedené v mramoru a najednou jakoby se odkryl nános vzpomínek a odhalil jednu jedinou.

Jak to, že když tě nevidím tak ty mě ano?

Mám pocit jako by se na mě někdo díval.Nikdo tu není, jsem tu sama.
Jak to, že když tě nevidím tak ty mě ano? Tenkrát jsi mi řekla, že je to tak v pořádku. Vstávám s vědomím že už tě nikdy neuvidím.Ale ty mě možná ano.
Je to tak v pořádku.