moje poruchy.

(scéna)

mezi školníma skříňkama se to hemžilo studentama. byli tam všichni - zbohatlíci, navlečený do hadrů od prady, guess a tak. někdo je odsuzoval. to mi přijde směšný. pak fotbalisti, lidi v černym,... taky sem byla taková. ani nevim proč. nejspíš v tom byla nějaká ta láska. často se ptám, jestli se tyhle lidi za to černý oblečení schovávaj? nebo sou tak přecitlivělý a tou černou ukazujou opak? já nevim.
byla sem Ta v černym. teď sem ta ve fialovym, růžovym, zelenym, modrym. stal se ze mě někdo jinej. dokážu chodit v converskách, ádiích i v lodičkách. kamarády mám v různejch "společnostech". hudba co poslouchám, nejde zařadit. od těch starejch hitů jako beatles, doors, pink floyd, queen, bob dylan,... přes reginu spektor, samanthu ronson, green day, pink... po britney spears a její hit me baby one more time. sem hrozně schizofrenní. ale nemyslim si, že je to špatně.
z dredů, přes delší kudrnatý vlasy až po vyžehlený do rovna. nejradši mám domácí rozcuch. rozruch. můj rozruch. tim nemyslim hluk. ale rozruch jako od slova rušit. narušení. spíš můj svět nic nenarušuje.
den co den, bez jeho slov, mi ta situace přijde složitější a složitější. nemůžu najít odpovědi na jistý otázky. ale na druhou stranu sem si pak jistější.. v některejch věcech. začínám věřit tomu, že čas všechno vyléčí a vyjasní. ale je to na obě strany. může dojít k zapomenutí. nebo naopak k objevení. mně se děje obojí. každym dnem objevuju nový lekce. vim , že kdybysme se oba dva milovali, tak budem spolu. ale láska je jen z mojí strany. a i ta teď mizí. ne, že by slábnul ten cit. jen ta síla. je jí čim dál míň. mě to ubíjí. už mi nestačí poslouchat naše písničky a pak všechno kolem sebe rozbíjet. musim mluvit. potřebuju to ze sebe dostat. připadá mi, že o tom s nikym nemluvim. že se nemám kom svěřit. jenže mám. pár lidí tu je. a třeba s nima o tom i mluvim. ale můj dojem je, že sem uplně sama. že mě všichni opustili. ne kvuli tobě, ale kvuli nám. můžu si za všechno sama. za všechno. sem na tebe hrozně naštvaná, i když vlastně nemám důvod. ale přesto sem. mám v sobě nehorázně moc vzteku a zároveň žalu. musí to jít ze mě. slovama. slovama. potřebuju mluvit, hovořit, konverzovat, flirtovat, ohromovat, vyprávět, diskutovat, vzpomínat, šeptat, křičet. musim se projevovat. i když v normálnim životě se občas projevuju až moc. ale sem introvert. hodně velkej introvert. protože taková ta vnitřní stránka - ta moje, ta nikdy na povrch nevyplave. nedovolim to nikomu objevit. prozkoumávat. sem sobec a vypočítavej člověk. bojim se, že sem až mo zranitelná. a všichni kolem zraňující.
některý lidi padaj do drog, aby je z toho jiný tahali. já vim , že když zas do něčeho spadnu já, niko mě z toho tahat nebude. sem uprostřed svý středoškolský, zamilovaný, vypočítavý, plný, nudný a zabávný politiky. pod sluncem na který prší. já nevim, jak to vysvětlit. učim se svoje myšlenky formulovat do slov. pamatuješ, publikace!
publikuju něco přes dva roky. nejdřív na literu, časem i tady. ale co vlastně umim? co když je tohle právě to,co mě ničí? když tu bolest archivuju do děl, nemusí to bejt vždycky dobře. mám spoustu chyb a jizev. ale hrozně moc si přeju, aby někdo ve mně našel nějakou krásu. když už ji v sobě nemůžu najít já sama. a bojim se rakoviny. víc než kdy dřív. chci přestat kouřit. a mít pak děti a uplně normální život.
nemusí to bejt žádnej oldschool, žádný retro, žádný umění,... jen život.
chci mít vejšku a pracovat. mít manžela nebo přítele, s ekterym se budem milovat. a naše děti. ráda bych nějaký adoptovala. dala mu všechno.
teď sem ale jen troska. zatim neumírám. já se nechci vzdát. chcito dobojovat, vyhrabat se ze sebe. chci jít dál.
koupila sem si modrý brejle a pojedu nakupovat zase. do svýho milovanýho města. chci fotit. fotit. fotit. lidi a psát o nich příběhy. tak jako je píšu o sobě.