Anežka a šípy XII.

...Začla jsem brečet. Dlouho to nešlo zastavit. Ale pak…



Díky mému docela „zázračnému“ mozku (stav totálního vygumování) jsem to zkusila skousnout. Řekla jsem si – tak proč ne, jsem anděl, budu umět lítat, naučím se střílet, budu bydlet v nebi a tak. Fajn ne? Jenže pak mi došlo, co vlastně budu dělat. Budu dávat lidem lásku. Lásku? O lásce je toho řečeno hodně a dennodenně. Ale co je vlastně pravda a co není? Po zkušenostech s „mými“ anděly a docela dobrého přísunu informací odnikud, které mi proudily jen tak do mozku, jsem byla schopná vyřešit záhadu lásky, kterou se zabývají lidé odnepaměti.

Láska je docela hnusná věc, jenom to zkazí život. Já jsem Maxe milovala. Doopravdy, hluboce a vážně. A do slova a do písmene jsem kvůli tomu promarnila celý svůj zbylý život. A není to tak i u „normálních“ lidí? Do někoho se zamilujete, je to ta nejsilnější věc, kterou je schopno vaše srdce, duše a tělo vytvořit a pak se něco stane… a je to všechno v hajzlu. Celý zbytek života je ztracený, promarněný a naprosto zbytečný. Láska je něco, co nám brání žít a paradoxně (bereme – li sex jako jednu ze „složek“ či nějakých odnoží lásky) umožňuje právě jenom ona žít. Když přijde, ta pravá a jediná, už nikdy NIKDY NIKDY se ji nezbavíte. Ten kdo miluje, trpí. Ten kdo nemiluje, trpí taky. Takže pokud někoho milujete a on vás ne, nebo někdo vás a vy jeho ne, ale taky i když je to vzájemné – pořád jenom TRPÍTE. Strachem, závistí, prázdnotou, očekáváním, nejistotou… láskou. Ten, kdo miluje, nenávidí telenovely a stupidní zamilované příběhy, kde všechno končí dobře, protože ví, že realita je úplně někde jinde. Láska není dar, láska v pravém slova smyslu jen prokletí. Věčné, nekonečné, nezničitelné. Kdo dokáže přestat milovat, ten nemilovat opravdově. Láska je splynutí dvou duší v jedno utrpení. Útěcha je snad jen v tom, že pokud je to oboustranné, netrpíte sami. Láska je. Byla, bude, nikdy to neskončí. Když je to ona, ta láska s velkým L, jste pro ni ochotni udělat všechno. Totálně a naprosto. Proto vím, že jsem Maxe milovala tou nejvyšší a nejdokonalejší láskou, tím nejhorším a nejvíce spalujícím utrpením. Možná on mě ne, možná nebudeme spolu, ale co mi zbývá. Jedině podstoupit riziko, obětovat všechno co mám. Už není jiné východisko.

Docela mě překvapuje, že skřet jako Michal, dokázal taky někdy zažít a cítit tu největší lásku.




A proto teď tady sedím a koukám z okna. Trochu se hašteřím s klukama, beru to už jako samozřejmost.
Max má pravdu, můžu si za to sama. Po chvilce mlčení pokračujeme v hovoru.

„Víš… ono ty zkoušky nejsou zas až tak podstatné.“ řekne váhavě Max.
„Jak to myslíš?“
„Vlastně… není to skoro ani tak zkouška, jako přijímací rozhovor… teoreticky se můžeš vrátit zpátky do svého normálního života, až na to, že na tohle všechno, co se stalo ode dne, kdys potkala Michala, zapomeneš…“ odmlčel se.
„I na tebe?“
„Taky…“ řekl se sklopenou hlavou. Miluje mě. Asi ne tou dokonalou láskou, protože to už musel někoho přede mnou, ale miluje mě. Vím to, cítím to. Cítím to pukání srdce, když jím projede záchvěv lásky. Lehce se usměju. Vytuší mi otázku ze rtů.
„Ještě nikdo nezkusil zůstat nebo žít, nebo prostě milovat jiného anděla. Myslím, že to se ještě nestalo…“ znělo to docela smutně.
„Takže není možnost, že bychom spolu mohli zůstat?“ zeptala jsem se přímo.
„Jedna je, ale…“ vyrušilo nás klepání na dveře. No spíš prudké zabušení. Dovnitř vrazilo asi pět kluků kolem třiceti.
„Je čas.“ řekl jeden z nich. Nechápala jsem jak to myslí, ale Max vstal a zaraženě se na ně díval. Jeden z nich mě chytl za paži a táhl mě ven z místnosti. Všechno řinčelo a hřmotilo. Slyšela jsem jen Maxův výkřik:
„Dokážeš to.“
Pak mě vedli úzkou chodbou na schodiště. Vyšli jsme asi tři patra, v každém bylo o trochu víc světla a tepla. Ve čtvrtém patře jsme odbočili ze schodů směrem doprava. Šli jsme poměrně širokou chodbou. Po stranách byly dveře s čísly. Zastavili jsme se asi ve třičtvrtině chodby. Někdo z těch pěti zaklepal na dveře, ten co mě držel mě pustil. Zpoza dveří se ozvalo slabé
„Ať vejde.“
Otevřeli mi dveře a popostrčili mě dopředu. Pak dveře zase zavřely, až hlasitě zaklaply. Všude kolem bylo šero, žádná okna, zdi se svícemi.
„Pojď blíž.“ ozvalo se basovým hlasem.