Anežka a šípy XIII.

...„Pojď blíž.“ ozvalo se basovým hlasem.



Šla jsem dopředu. Čím dál, tím bylo více světla. Najednou se přede mnou objevila obrovská židle, byl to spíš trůn nebo tak něco a na něm – malý, tlustý mužík v bílém obleku. Měl velké brýle a začínala mu na hlavě pleš. Na krku a na rukou měl řetízky, různé náramky a prsteny. Měl červené ponožky, které mu čouhaly z černých polobotek. Byl na něj zábavný pohled i v takhle vážnou situaci. V jedné ruce držel doutník, pod ním stála flaška džinu. A na obrovském opěradle se mu ze zad klenuly dvě malilinká křídla. Když promluvil, měl zvučný a hluboký hlas.

„Já jsem Amor, přátelé mi říkají Momo.“ začal.
„Tak tedy… jsi tady proto, že šeš nám žamilovala.“ Začal nechutně šišlat. Když si všimnul mého poněkud odpuzujícího výrazu, odkašlal sis a začal normálně.
„Chceš to dělat?“ na nic nečekal.
„Nevím.“
„Jak nevíš? Je to jednoduché – buď život a zapomnění nebo rozdávání lásky.“ věděl toho víc, než jsem si myslela.Ale pro mě bylo snadné se rozhodnout. V mém dosavadním „pozemském“ životě nebyl nikdo, koho bych milovala – rodiče, co věčně nejsou doma? Otravná sestra, falešní přátelé? Mým životem byl Max, byla to jednoduchá volba. Sklopila jsem oči k zemi. Asi stejně věděl, co chci říct.
„Výborně…“ řekl a silně před sebou oběma rukama tlesknul. Přesně v tu chvíli se mi zatočila hlava. Všechno kolem mě zmizelo. Byl jsem nikde. Mým srdcem projela tak neskutečná bolest, nic se s ní nedalo srovnat. Na zádech mi začla praskat kůže a začaly mi vylézat kosti, postupně se potahovaly svaly a mohutněly, pak kůže, pak peří… Křídla, které budou dávat svobodu tomu, kdo je vlastní, a trápení těm, kdo ode mě dostanou lásku. Spadla jsem na zem. Když jsem pohnula hlavou, vedle mě ležel luk a šípy. Postavila jsem se na nohy a podívala se na Amora. Úplně se změnil. Zbylé vlasy měl postavené, celý zblednul. Oči měl prázdné, vyjevený výraz s otevřenými ústy.

„Tomu jsem nevěřil…“ řekl.
Nic jsem nechápala. Díval se jakoby za mě. Zvedla jsem luk a šípy a otočila se směrem, kde se díval on. V tom jsem uviděla Maxe. Přicházel k nám, ale nebyl sám. V náručí nesl nějakou ženu a přibližoval se. Když byli blízko, zadívala jsem se na ni. Mohlo ji být kolem sedmdesáti. Z prsou jí trčela tětiva šípu. Když došli ke mně, lehce mě obešel a položil ji k trůnu Amora. Ten ještě stále nevyšel z úžasu. Obrátila jsem se k němu čelem.

„Vracím co ti náleží, vrať, co je mé.“ řekl Max. V chvíli žena zmizela. Amor se otočil a ze skříně, kterou jsem předtím neviděla, protože stála za trůnem, podal Maxovi jednu perlu a malou lahvičku. Max se usmál.
„Chlapče…“ řekl smutně Amor. Nechápala jsem, co se děje, ani to, proč najednou zmizl úsměv z Maxovi tváře. Amor se na mě zadíval. V tom se otočil i Max. Přišla jsem k nim blíže.
„Ne…“ řekl Max se smrtelným výrazem a padl na kolena na zem. Začal plakat do dlaní. Nic jsem nechápala.
„Já… netušil jsem…“ řekl Amor jakoby na omluvu. Ale čeho? Zřejmě vytušil že nic nechápu.
„Už se nemůžeš vrátit mezi lidi. Ty už nemůžeš, tvé ruce jsou poskvrnění krví,“ řekl.
„Ale já…já nikoho nezabila!“
„Ale kvůli tobě zemřela ta žena…,“ ukázal na prostor, kde před chvílí ležela ona sedmdesátnice.
„Max… on… musel ji zabít, aby se mohl vrátit mezi normální lidi, to můžeš jen ve výjimečných případech, jen, je –li anděl schopen milovat znovu a ještě více… ta žena…“ nemusel to říkat. Pochopila jsem. Ta žena byla jeho největší láska. Takže kdysi asi před 50 lety se Max stal andělem, protože zakusil dokonalost lásky. A teď, ji zakusil znova? Se mnou? Proto jsem vinna? On ji zabil, protože chtěl být se mnou, chtěl se mnou žít pozemský život, on… ON MĚ MILOVAL JAKO NIKOHO JINÉHO. ¨

„Ale teď… není cesty zpět. On bude bloudit po světě dokud nezemře a ty už musíš rozdávat lidem lásku…“ řekl Amor smutně.
„Já… myslel jsem, že se života nevzdáš, myslel jsem, že chceš žít, já… netušil… jak moc…“ nedořekl Max. Plakal. Tak moc jsem ho milovala, tak moc, jako on mě. Byl ochotný se vzdát nesmrtelnosti, obětoval za mě svou největší lásku…
„Ale vždyť jsi říkal nedej se, myslela jsem, že zůstaneme spolu, jako andělé…“
„To nejde, myslel jsem, žes to pochopila…“ plakal. Pořád plakal, slzy tekly jako řeka, jako řeka naprostého utrpení. A já? Já spadla na zem vedle něj a plakala jsem s ním. A s námi plakal celý vesmír.

A teď, vždycky, když prší, myslí Max na to, že andělé pláčou. Netuší, že to pláču já pro něj. Byl nucen zapomenout na všechno. Jen v jeho srdci je naprostá prázdnota, kterou vidíme jen my, andělé. Jen my ji dokážeme zaplnit našim šípem. Ale všichni máme strach, že už to tentokrát Max nezvládne, že rána je moc hluboká, a tak ho necháváme žít v prázdnotě. Snad lepší, než utrpení lásky.

Dívá se z okna. Pozoruju ho, jak často to jenom jde. Na poličce má svou perlu – svobodu a lahvičku - pramen své krve. Té kterou jako anděl měl jenom v srdci a ne v žilách. Proto, když musel zabít tu ženu, musel namočit hrot šípu do své vlastní krve, do té, která mu zbyla z jeho lidství. Jen tak jí mohl proklát šíp.

Někdy za ním přiletím a přes sklo se dotknu jeho dlaně. Snad tuší. Snad přijde čas, kdy budeme moc být spolu, snášet to utrpení ve dvou. Třeba jen jeden okamžik, třeba… celou věčnost.

Miluju tě a budu.
A.