Rty anděla

Sedí na posteli a svléká si tričko. Hází ho přes opěradlo nejbližší žídle.
"Moni?" zvolá neurčitě, i když ví, že jeho partnerka je v koupelně.
"Už jdu," pronese potichu a sleduje sama sebe v zrcadle. V modrých očích má smutek, který asi vidí jen ona. Vzdychne a zhasne. Vyjde z malé místnosti a okouzlí pohledného mladíka ve své posteli úsměvem. "Už jdu," zopakuje a už se po čtyřech blíží ke svému souložníkovi.

To vše sleduje anděl sedící na římse okna protější budovy. Potahuje z cigarety, dým s sebou bere vítr, který profukuje úzkou uličkou.
Sleduje tu dívku a toho chlapce. On také vidí ten smutek, který v očích Monika má. Jenomže ho nevidí nikdo jiný. Proč by taky měla být smutná? Má chlapce, který ji miluje. Má kde bydlet. Má dobrou práci.
Anděl Kermen zavrtí hlavou a potáhne z cigarety. Kouř v plicích nechá hodně dlouho. Vyfoukne jen malý proužek dýmu.
"Tak jsi to zase projel, co?" ozve se vedle něj téměř škodolibě. Anděl se nemusí podívat, aby věděl, že vedle něj sedí jeho přítel Azaziel.
Kermen jen pokrčí rameny a šlukne. "Zase."
Pekelník Azaziel se opře o okenní tabuli a sleduje sex v protější místnosti. "Vy tam nahoře máte na lidi hrozně veliký nároky. Chcete po nich, aby se pachtili za něčím, co nemá smysl."
"Ale má to smysl, jenže ty to nevidíš. Nikdo z vás. A oni asi taky ne," povzdechne směrem k dvojici. "Chtěla to, ale nedostala to."
"Ale nech toho. Chtěls od ní moc, vždyť je to jenom člověk."
"Ale já to nechtěl, to ona sama. Ona sama toužila po tý pohádce, ve kterou tam nahoře věříme. Ale tady se to prostě neděje. Vidíš tu dvojici před náma?"
"Samozřejmě," ohodnotí pekelník Moničin zadek mlasknutím.
"Podívej se na ně. Milujou se? Myslím jako opravdu..."
Pekelník se pozorně zahledí. "Ne."
"Tak vidíš. Stejnou šeď vidíme, ať se podíváme na kohokoliv. Kromě dětí."
"No protože pravá láska je výmysl z pohádek."
"Vážně? To máš tak krátkou paměť? Není to tak dlouho, co se kvůli lásce vedly války."
"To bys snad chtěl?"
"Lepší než tohle," pohlédl do šedého pokoje anděl.
"Milujou se. Tím jejich způsobem," namítne pekelník. "On jí určitě, ona je ráda, že není sama."
"On ji nemiluje, respektive samozřejmě, že ji miluje, ale proč taky? Kdo by ji nemiloval, když vyjde z koupelny v červených tangách s dokonalou postavou? Chlapi jsou všichni stejný, tomuhle říkají láska. A holky zase rezignují na své dětské sny, protože jim přijde, že něco takového se nemůže v tomhle světe dít."
"A mají pravdu," přikývne pekelník a promne si tvář. Strniště zašumí.
"Ano mají, jenomže Monika věřila dlouho. Hledala to. Ale nenašla. Proto skončila tady. Rezignovala. A rozdává si to s klukem, který ji za týden pustí k vodě."
"Za deset dní," oponuje pekelník a soustředí se na zpoceného mladíka.
"To máš jedno."

Anděl potáhne z cigarety.
"Kolikátá je to?" zeptá se Azaziel.
"Nevím. Proč?"
"Šedne ti peří..." povzdechne pekelník.
"To je dobře. Dokonce už pár pírek odletělo. Já už na to tady nemám."
"Nepovídej, to říkáš dycky," usměje se Azaziel a položí příteli ruku na hubené rameno. "Monika na to neměla. Navíc za chvíli bude šťastná. Za rok."
"Já vím. Protože zapomene na své dětské sny a začne se považovat za hloupou, že na něco podobného někdy vůbec věřila. Nakonec se spokojí s tím, co se jí začne nabízet, úplně zapomene na lásku, o které kdysi snila a bude za ni považovat prvního chlapa, do kterého se zamiluje. Bude mít děti, bude šťastná a pak, až v šedesáti dostane tu rakovinu plic a za osm let bude umírat, uvědomí si, že celý život žila ve lži. Že celý život někde uvnitř věděla, že to, co prožívá, není to, po čem touží. A zemře s tím nejhorším pocitem, jaký kdy zažila. A u toho já nechci být," zavrtí hlavou anděl a nechá pekelníka, ať mu zapálí další cigaretu.
"Nevzdávej to. Jednou se to povede."
Kermen však hledí do dívčiny tváře, která se nyní po odchodu milence dívá z okna do temných ulic šedivého města. Sleduje její blonďaté vlasy, jak si s nimi pohrává vítr. Sleduje slzy, které jí stékají po tváři. Pekelník zafouká a slzy zmizí. Dívka však vzlykat nepřestává.
Anděl dokouří poslední cigaretu a nedopalek hodí na už tak špinavou ulici. "Nechci už tady být."
"Takže si jdeš zahrát na Nicholase Cage?" řekne Azaziel a přátelsky se usměje.
Kermenovi se lesknou slzy v očích a přikývne. "Nechci vidět, jak před smrtí bude litovat celého svého života. A taky jí odnaučím to kouření," ohlédne se a spatří téměř černá křídla, "myslíš, že to stačí?"
"Určitě. Je čistá jak lilie," podívá se Azaziel na Moniku. "Tak sbohem," podá andělovi ruku a strčí ho z parapetu.

Monika sleduje šedivé stěny a prázdná okna šedivých domů. Ví, že nemá k pláči důvod. A přesto nemůže slzy zadržet. Fouká vítr. Hledí do černa a doufá, že to černo uvnitř ní zmizí. Když zaslechne podivný zvuk, podívá se dolů do tmavé ulice. Leží zde nějaký muž.

Azaziel sleduje, jak si Monika obléká kabát a vybíhá ze svého bytu, bere schody po dvou, div si neublíží. Diví se tomu. Kdo by dneska udělal něco takového? Běžet pomoct neznámému muži, který uprostřed noci leží v uličce? Všichni by ho považovali za opilce.
Jeho přítel se pomalu zvedá ze země, když k němu v tu chvíli přibíhá Monika a pomáhá mu se zvednout. Ptá se, jestli je v pořádku. Muž s úsměvem odpoví, že ano. Nechá se dívkou podepřít. Náhle pohlédne nahoru, do tváře Azaziela, ten se usměje a dobře ví, že tahle dívka je zachráněna.
Kdyby tak každý měl svého anděla, pomyslí si dojatě. Vzápětí si však uvědomí, že v takovém případě by jeho existence neměla smysl. Usměje se a ulicí náhle zašumí vítr.