Flavio

Narodil jsem se na Moravě, jedné nepříliš bohaté rodině, co se snažila vydělat si na živobytí prodejem koní. Moje matka byla vynikajícím drezurním koněm, jenže v devíti letech se u ní zjistila artróza. A protože rodině za léta závodění vynesla dost peněz a už měli několik slušných nabídek na připuštení a koupě hříbat, nechali si ji na chov. Přede mnou měla už čtyři hříbata a stále neubývalo nabídek. Nechali si mě tam celý první rok, a já vyrůstal v podivném prostředí a jakmile jsem měl možnost svoje rodiště srovnat, zjistil jsem, že bylo v příšerném stavu. Bylo tam pět koní. Moje matka Ireth, můj starší, dvouletý bratr Kalistro, kterého si nechali jako matčina nástupce, malá, plavá a lekavá klisnička Rizza, která nepatřila mé rodině a byla tam přechodně ustájena stejně jako mohutný ryzák s bílou lysinou Fistro, a já. Všichni jsme přebývali v domě, který nám sloužil jako stáj a místnosti byly jako boxy. Dveře ven byly probourané a udělané do takové větší díry. Každý den nás jimi hnali ven. Proběhli jsme uličkou z železných tyčí do ohrady obehnané dráty a kůly. Některé byly zpola vyvrácené a o dráty jsem se několikrát pořezal. Rizza a Fistro tu zůstali jen několik měsíců a když odešli bylo mi tam smutno. Můj bratr mě přehlížel a matka si se mnou kvůli nemoci tak často nehrála jako Fistro nebo Rizza. Když mi bylo něco přes rok, prodali mě. Asi za dost. Když mě prodali nechali mě u sebe ještě dva týdny po tom, ale nevím proč. Za ty dva týdny dali opravit celou ohradu a dráty nahradili sice starými a ztrouchnivělými prkny, ale ne nebezpečnými dráty. Odváželi si mě přesně měsíc po mých prvních narozeninách. Byl jsem rozrušený, skoro jsem se bál vstoupit do luxusního přepravníku. Nikdy jsem nic takového neviděl. Cesta trvala asi hodinu a když mě vyvedli ven připadal jsem si jako v ráji. Stáj byla dlouhá budova s boxy tak velkými a prosvětlenými, že jsem si tam mohl lehnout a válet se. Stlali piliny a dostávali jsme nejlepší granule a seno. Začali mě taky trénovat. Chodil jsem na lonži a když mi táhlo na druhý rok byl ze mě celkem osvalený a vysoký bělouš. Měl jsem téměř bílou srst s několika šedými místy a tmavý ocas i hřívu. Byl jsem tam tak šťastný. Trénink jsem měl jen hodinu denně, protože koní tam bylo kolem 20 a všichni museli dostávat trénink. Byli to většinou dostihoví koně. Chodil jsem na pastvu i s několika klisnami. Mezi nimi byla i Niffi, plavá, drobná klisnička o něco mladší než já. Strávil jsem s ní na pastvině spousty hodiny. Chtěl jsem, aby to tak bylo napořád. Trénink, pastvina i Niffi. Asi dva měsíce po tom kdy jsem společně s Niffi oslavil můj druhý rok života mě naložili na přepravník a někam odváželi. O prodeji se mnou nikdo nemluvil a tak jsem nevěděl co se děje. Přirozeně jsem si myslel, že se vrátím, ale odvezli mě do menší, dobře vybavené stáje tak na 10 koní. A tam mě nechali. Později jsem začal trénovat a podstatně víc než v té minulé. Ale stýskalo se mi po Niffi. Chodil jsem na pastvinu jen asi se třemi dalšími hřebci. Nijak zvlášť jsem si je neoblíbil. Až jednou se mnou na pastvinu pustili hřebce čtyři. Jedním z nich byl mohutný ryzák Zatar. S ním jsem se sblížil a řekl mu všechno o svém životě. On mi zase vypověděl svůj příběh.....byli mu čtyři roky a prošel procesem obsedání, které se ale nepodařilo. Mě měly být za dva měsíce tři roky a Zatar věděl, že mě budou obsedat také. Sblížili jsme se a já pomalu začal zapomínat na Niffi. Když pro mne nadešel čas obsedání byl jsem klidný. Zatar mi řekl všechno o bolesti a strachu a já jsem byl pevně rozhodnutý se tomu vyhnout. Na sedlo i uzdu jsem byl zvyklý jen na toho jezdce ne. Když mě sedlali koutkem oka jsem viděl Zatara jak se ma mne dívá před ohradu. Byl jsem nasedlán a nauzděn a přišla ke mě Zuzana. Znal jsem ji, protože mě chodila krmit, čistit a trénovala se mnou. Říkala mi ať se nebojím a já se vážně nebál. Zuzana na mě postupně nasedla. Ani na okamžik to nebolelo. Nechápal jsem o čem to Zatar mluvil a když jsem vykročil spadli ze mě všechny obavy. A tak jsem začal trénovat s jezdcem. Po pár týdnech jsem toho podle mého uměl tolik! A bavilo mě to.....začal jsem si více rozumět s koňmi na pastvině, protože se mnou trénovali na jízdárně a stával se ze mě dobrý jezdecký kůň. A nejen to...když mi byly čtyři začal jsem trénovat drezuru a jezdit po soutěžích. I Zatar začal důvěřovat lidem a ježdění. Stal se z něj výborný skokan a za pár let se vyšplhal až na post šampiona parkuru stupně T. Jezdila na něm Zuzana. Já jsem začínal být dobrý v drezuře a stoupal jsem také. I když jsem se ustálil jen na stupni L byl jsem šťastný a spokojený. Když mi bylo asi deset na jedné soutěži jsem potkal Niffi. Já jsem jel svou drezuru L a ona tam byla na jedné z výstav doprovázejících drezurní soutěže. Já jsem svou drezuru vyhrál a ona skončila na druhém místě. Předváděli ji pod jménem Nifferie a stala se z ní nádherná plavá klisna. Chvíli jsem s ní stál u uvaziště. Řekla mi, že je šťastná a maminkou už dvou hříbat, jedno z nich se tu prodalo do mé stáje. Přál jsem jí to. Zatara za několik měsíců sklátila kolika a musel soutěžení nechat. Několikrát jsem se s ním viděl ve stáji, vždyť jsem měl box vedle něj, ale stal se z něj důležitý parkurák a přestal se se mnou bavit. Mrzelo mě to. Moje kariéra skončila stejně jako matčina. Měl jsem artrozu. Bylo mi jedenáct a odvezli mě na odpočinkovou farmu někam za Prostějov. Kvůli dědičné nemoci jsem nikdy neměl hříbata, ale byl jsem spokojený. Dožil jsem se třiadvaceti let v pohodě a klidu.