Mary - pohádka (brutální)

Byla jednou jedna Mary. Nebyla krásná. Byla dokonce až hnusná! Své blond vlasy nosila stažené do culíku, na jejím nesouměrném nose jí seděli brýle. Tváře, ne takové ty sexy baculatější, ale dá se říct opuchlé. Seděla sama v kavárně u kafe. Není se co divit, kdo by jí taky na to kafe mol pozvat? Nikdo, až na…solidně vypadajícího mladíka, v obleku od Versaceho. „Smím si přisednout?“ zeptal se. Aniž by čekal na odpověď usedl vedle ní. Mary se styděla. Moc dobře věděla že není žádná kráska, a teď tohle. Nevěřila tomu, že by se mu třeba opravdu líbila. To nepřicházelo v úvahu. „Nechceš si zašukat?“ zeptal se jí a upřeně se zadíval do jejích propadlých očí. „Co prosím?!“ odvětila na oko velmi podrážděně, ale…měla jen jednoho kluka, a to ještě takového ubožáka. Elegán se na nic neptal, chytl jí za ruku, dotáhl jí k baru, zaplatil za ní kafe a už jí vedl ven z kavárny. Jeho stisk byl tak pevný, až jí to bolelo. Snažila se vytrhnout z jeho sevření, ale nešlo to. Jakmile zašli za roh, narazil jí na stěnu domu. Neměla šanci se nějak bránit. Chytl jí za vlasy, a udeřil s její hlavou o stěnu. Mary se trochu zapotácela a omdlela. Kousek od toho místa měl připravené auto. Odnesl jí tam, zabouchl dveře a jelo se k němu domů.
Položil jí na postel. Začala se pomalu ale jistě probouzet. Pomalu otevírala oči. První čeho si všimla byla téměř tma. Jen červené „bordelové“ světlo dodávalo pokoji trochu „romantiky“. Neměla ještě sílu se nějak hýbat, a tak nebyl pro jejího hostitele problém přivázat jí ruce i nohy k posteli masivními řetězy, které měli na sobě malé bodáčky, takže čím víc by se bránila a zmítala, tím víc by se jí ty ostny zabodávaly do noh a rukou. Chvilku se na ní vítězně díval. A pak ho ještě napadlo přivázat jí k posteli ještě za její vlasy. Nechal jí takhle asi půl hodiny ležet, aby se trochu probrala. Mezitím si stačil přečíst noviny a udělat si dobré jídlo.
Pomalu otevíral dveře, schválně tak, aby dveře vydávali zlověstné skřípání, takovou předzvěst toho, co přijde. Podívala se na něho, a začal se cukat. Do ruky se jí zabořily čtyři ostré hroty na řetězu. Vykřikla bolestí. Krev pomalu stékal po řetězu a kapala na bílé prostěradlo. Krom kapek krve padaly na postel její slzy. „Co ode mě chcete?!“ křičela hystericky. „Zahrajeme si takovou hru, jo? Ty nejsi žádná kráska, ty si jen odpad. Seš hrozně hnusná nechutná coura! To bude tvoje role, ale to vlastně nemusíš ani moc hrát! A já budu tvůj milenec. A shodou okolností pracuji jako plastický chirurg. Co ty na to?“ Mary nevěděla, co vlastně tedy přijde. Poznal to na ní. „No, neboj se že si to nepochopila. Za chvíli to uvidíš, co vlastně budeme hrát! Podívej se na ten stolek vedle tebe. Napravo.“ Podívala se. Její smutkem přivřené oči se náhle otevřeli do nevídaných rozměrů. Na stole byly samé divné nástroje, nože, skalpel, vývrtka, molitan… Začala se zmítat a křičet. Teď se jí zabodly ostny do nohou. Jak cukla hlavou, a byla přivázaná k posteli i za vlasy, trochu to škublo. „Ale ale, snad bychom se nebáli!“ Sedl si k ní na postel a něžně ji pohladil po tváři. To bude dobrý malinká, za chvíli budeš krásná! To si přece vždycky chtěla.“ Jeho mírný hlas se ale při další větě změnil na hrůzostrašný. Začal na ní řvát. „Měla bys mi být vděčná! Poděkuj! Slyšíš?! Poděkuj!“ Dal jí facku, a Mary ze sebe vydala tichým ubrečeným hlasem „děkuju“. „Tak to má být! Hodná holka! Nejdřív z tebe udělám, jako dobrý milenec nejkrásnější slečnu tady na zemi, a pak se spolu pomilujeme, co ty na to?“ Nasadil si chirurgické rukavice, a zkoumavě ji prohlížel. Vzal ze stolku nůž. Ostřím jí jakoby sváděl. Přejel jí špičkou jemně po čele, nose, po rtech, na krku se chvilku zastavil a malinko jí řízl na hrdle. Počkal si až se objeví pár kapek krve, a začal jí tam líbat. Pak, když už měl trochu krve i na svých rtech jí políbil na pusu. Pak nožem rozpáral její halenku a podprsenku. Odhodil věci na zem a začal jí olizovat bradavky. Mary se ještě párkrát pokusila bránit, ale marně. Čím víc se bránila, tím víc jí to bolelo. Stejně jako s halenkou to udělal se jejími kalhoty. Nožem si ještě chvíli pohrával s kalhotkami a pak je nemilosrdně roztrhal. Tyhle kusy jí nacpal do pusy. Líbal jí na stehnách, na bříšku, podbříšku…pak se ale zarazil a řekl: „ Ale ty se mi ještě vůbec nelíbíš! A to já nemůžu takovýhle věci s takovou šeredou!“ a zadíval se jí na prsa. „Ty prsa máš moc malý a nesouměrný! Ale to moderní plastická chirurgie dokáže spravit, neboj!“ Mary nemohla ani nic odpovědět protože měla ucpanou pusu. Nemohla ale ani křičet, a to mu vadilo. Vyndal jí ty kusy kalhotek z pusy a ta na něho plivla. „Jo, tak se mi to líbí, to je moc dobrý!“ Mary chtěla už konečně umřít, bylo by to lepší než tohle! Vzal ze stolku skalpel. Výstražně jí ho ukázal. Pak po něm přejel jazykem. Pomalu se s ním blížil k jejím prsům. Zase se začala cukat. Tentokrát to vydržela docela dlouho, ale bolestí málem omdlela. Škoda že to neudělala, říkala si. Začal pomalu s řezem. Čepel skalpelu se zanořila do její kůže. Křičela, ale neměla na to až ani sílu. Skalpel za sebou zanechával krvavou stopu. Maso se pomalu rozevíralo. Když byl řez hotov, nacpal do něho kus molitanu, aby byly prsa větší, a zase jej zašil. Takhle to udělal i s druhým prsem. Mary se třepala bolestí, ale nešlo jí umřít. Nemohla. Pud sebezáchovy je silnější. „Tak, to je ono, teď je to mnohem lepší!“ Pochválil si svou práci, a začal jí zase líbat bradavky. Sice mu trochu překážely ty stehy, ale…
Byla celá od krve. To ho vzrušovalo nejvíce. Vniknul do ní. Jeho tělo moc dobře klouzalo po kaluži krve na jejím břichu. Mary byla katolička. Ale teď? Přestala věřit, že nějaký bůh ještě existuje. Bolest až ani nevnímala. Nevnímala nic, necítila nic. Jen ležela, spoutaná, ponížená, zohyzděná. Když byl hotov, lehnul si vedle ní, pohladil jí opět po tváři, a řekl: „miluju tě, lásko!“ Přitulil se k jejímu zrůdnému tělu, a po chvilce usnul. Spal několik hodin. Ale Mary se ani nepokoušela někam utéct. Už prostě nemohla. Byla psychicky na dně. Unavená bolestí, stresem, strachem a vyčerpáním z marné snahy utéct. Když se probudil, chvilku se rozkoukával, a pak se jakoby sám sebe zeptal: „Ale co teď s tebou?“ a sám si i odpověděl:
„ Pojedem do lesa, a tam tě spálím. A samozřejmě řádně pohřbím. Tak aby ti ruka trčela z hlíny kolmo k nebesům – místo kříže, víš?!“ …
Konečně ji odpoutal. Šlo to těžko. Ostny řetězu byly zaryt hodně hluboko, a pokud nechtěl, aby vykrvácela, musel si dávat velký pozor. Jakmile pouta sňal, obvázal jí ruce a nohy obvazem, a pořádně utáhnul. Byla sice při vědomí, ale ležela mrtvolněji nežli tělo bez duše. Vzal jí do náruče, a odnesl do auta, respektive do kufru auta. Zabouchl víko a nasedl. Nastartoval, zapnul světla a jel. Mary, když se v kufru převalovala, nahmatala rukou cosi. Bylo to studené, a očividně (i když tam byla tma) z nějakého kovu. Hmatala dlaní až narazila na jiný materiál. Dřevo. Úzká dřevěná tyč, nasazená na to kovové. Pak si uvědomila, že to kovové bylo i placaté. „LOPATA!“… Jel docela dlouho, než dorazil na místo. Byl to černý hustý jehličnatý les. Dojel asi čtyři sta metrů za okraj lesa. Vystoupil, světla nechal zapnuta. Světlo ozářilo plac, na kterém nerostly žádné stromy. Jen cosi trčelo z hlíny jehličí. Otevřel kufr. Mary byla již trošičku odpočatější, ale na odpor to stále nebylo. Postavil jí na nohy, a strkal jí před auto, aby viděla co to tam vlastně „roste“. Byly to ruce jeho dřívějších obětí. Bylo jich tam kolem 15. „Tak, a takhle tady budeš zasazená i ty, lásko moje.“ Pustil jí, a Mary se okamžitě svalila na zem. Vzal z kufru lopatu, stoupl si nad Mary, a…pár dobře mířených ran přímo do hlavy udělalo své. Musel si otřít obličej, jak krev z Mary cákala. Pak začal kopat…