Povídka třetí: neznámá… (veselá?)

Byl chladný večer, předvánoční čas. Myslím, že asi druhý adventní týden. Šel jsem, jak jinak, shánět nějaké dárky. Vločky padaly a padaly, vítr pofukoval, a lidé se sami sobě vyhýbali, a když ne, tak do sebe naráželi. Motal jsem se uprostřed davu, proudícího přes vánoční trhy. Bylo kolem 5 hodiny, takže padla již docela tma. Jen pouliční lampy vlévaly alespoň trochu tepla do duše. A právě pod jednou lampou do mě vrazila. Měla v rukou otevřenou peněženku, a náraz způsobil, že z ní vypadla vizitka. Nádherně voněla. A vypadat taky nevypadala vůbec špatně. Měla krásné dlouhé rovné vlasy, roztomilý baculatější obličej. Očí jsem si v té rychlosti nevšimnul, a postavu dokonale skrýval velký huňatý zimní kabát. Ona už byla někde pryč v davu, a já jsem se jen snažil zvednout tu vizitku. Strkat ruce pod stovky párů procházejících bot, nebyl ten nejlepší nápad, ale nakonec bez většího utrpení jsem vizitku ze země sebral. Protloukl jsem se na klidnější místo v rohu občerstvení. Byla docela zima, tak jsem si koupil svařák. Pročítal jsem si na vizitce: MuDr. Mgr. Petra Božková CSc. státní akademie věd ČR tel. 732 835 572
„Ajajajajaj“ řekl jsem si. Tak tuhle intelektuálku asi nemá cenu ani vodit do zoo. Nejspíš by mi hned začala vyprávět o systému trávení želvích mláďat. A sex? Hm…nejspíš si až do dneška myslí, že Pohádky tisíce a jedné noci je totéž co Kámasutra. Ale co, třeba až se budu nudit, tak to k něčemu bude. Když už nic, tak se alespoň zasměju! A tak jsem pokojně s dárkovou nepořízenou odešel do tepla domova. Otevřel jsem: „Zlato, jsem doma!“ nohou jsem elegantně zakopl dveře. „Zlato?“ nic se neozvalo – žádná odpověď. Ale mě to ani nijak nepřekvapilo. Takhle to je každý večer, den co den. Příjdu, cvičně zvolám oblíbenou větu zlato jsem doma, a představuji si, jaké by to asi bylo, kdyby někdy někdo odpověděl. Kabát jsem hodil na křeslo, došel jsem si do ledničky pro jedno chlazený pivko a spokojeně usednul do křesla. Zapnul sem si televizi. Chvilku jsem jen tak tupě zíral na nic, protože tam opravdu NIC běželo, respektive seriály jménem „nic o ničem!“ Pak sem si vzpomněl, co jsem si to vlastně byl včera půjčit, a na co nedošlo. Vstal jsem s přemáháním z křesla, došel k poličce a vzal si kazetu „Dvě spolu“. Tuctový „Péčko“, ale když není nic jiného. Jeho představy byly mnohem lepší než samotný film. Neměl v plánu si předem představovat něco konkrétního, ale před očima náhle spatřil onu dívku s vizitkou, a její krásnou vůni. Ačkoli měl o ní své mínění, v představách mu to nevadilo. Ba naopak! Představil si jak poprvé ochutná její jazýček. Jak se nos tře o nos a rty si „povídají“ hodně, opravdu hodně z blízka. Jak se k němu její tělo vine a tiskne stále těsněji a těsněji. Jak rukou nahmatává zip od mikiny a ten slastný zvuk rozepínání zipu předznamenává dlouhou a vášnivou noc. Intenzita líbání stoupá a obě žhavá těla se už nemohou dočkat, až spočinou kůže na kůži. Mikina padá dolů a tričko už šlo jakoby samo. Polibek ustal a jeho oči konečně spatřily nádherné tělo upjaté intelektuálky…(náhle si uvědomil na co vlastně myslel a musel se sám sobě v duchu zasmát.) V duchu si jí otočil k sobě zády a dlaněmi hladil její žádoucí tělo. Políbil ji na šíji a zboku na krk a cítil, jak se jí zrychlil tep a vařila krev. Její hebká dlaň si ho přidržovala za zadek a druhá ruka se omotala kolem jeho krku jako had kolem kmene stromu. Pohyby vášně, připomínající spíše divoký tanec nespoutaných domorodců, si teď nemohl představit s nikým jiným. Dost bylo mazlení! Jeho dychtivé ruce se snažili co nejrychleji rozepnout knoflík u jejích kalhot, ale jak se snažil a moc chtěl, nešlo mu to. Použil proto jedinou vhodnou zbraň – sílu! Knoflík chvilku vzdoroval, ale nakonec ho přemohl a ta překážka v jeho chtíči, se s lehkým cvaknutím poroučela k zemi. Zip už šel velmi snadno a rychle. Téměř jako kdyby byl od Vitany. V jeho představách neměla kalhotky. Neměl sice nic proti dámskému sexy spodnímu prádlu, ale teď? Euforická sexuální extáze, (nutno podotknout, že rozhodně ne vzniklá sledováním xxx filmu) ho zcela pohltila. Kalhoty se sunuly lehce po jejích hebkých stehnech, a nádherně zakulacený zadeček, jako dvě polokoule, mu tlačil na jeho už zcela ztvrdlou kládu. Lehce, avšak s určitou vášnivou elegancí, zvedla nejprve jednu a pak i druhou nohu, aby mohli poklidně proklouznout nohavicemi, a kalhoty tak spočinout odhozeny na zemi. Už tak byly dost ponížené – zbavené svého pána – knoflíku…
„Crrr“ ozval se zvonek. Trhl jsem sebou, jak sem se lekl. „Kdo mě to ku… ruší z mé „poetické letargie“? Musel jsem ho schovat. Mezitím než sem se zvednul z křesla, nezvaný host stačil ještě řádně poškádlit zvonek, a tím i mě! Vypnout film, schovat kazetu, zapnout si zip, opakoval jsem si stále dokola, aby nedošlo k trapné situaci. Když jsem tohle všechno udělal, konečně jsem mohl otevřít. Bylo už docela pozdě, a tak jsem rozhodně nikoho nečekal. O to větší to bylo pro mě překvapení a hlavně ŠOK když se na mě ve dveřích smála babička. Zmohl jsem se jen na polo radostné a polo znechucené zvolání: „Babi?!?“ Než jsem stačil udělat cokoli, bábina si to už šoupala do předsíně. Neměla už moc zubů, takže její mluva připomínala afro-češtinu. „Neměl byš tčeba kafe? A já roshodně nechši otravofat, ale ečše ňáký šušenchy k tomů…“ V duchu jsem sprásknul ruce a řekl si Ježíši, i když nejsem věřící. Ateista buď, toť víra jistá, vždyť i sám bůh je ateista! Tohle bylo moje moto, a tak jsem mohl bez problémů pomýšlet třeba i na to, že bych jí dal rozpustit do toho jejího kafíška viagru, což by jí asi v jejích letech už…nebudu říkat to škaredé slovo, tak řeknu radši, že by jí to „neudělalo dobře“. Na pár hodin byl konec neznámé dívce, konec „Dvou spolu“, konec odstraňování emocionálního napětí. :Co tady děláš? Teda ne že bys byla nezvaný host ale…“ než jsem stačil domluvit, babička větu doplnila za mě: „ já fím, právě šiš chonil lachtana, leštil potrubí, bišoval opiši, škrátka jši venšil slimejše, že?!“ Jen jsem tak stál s hubou dokořán a nevěřil svým uším! „Babi, ty si zase zkouřená, že jo? Přiznej barvu, vidím ti to na očích. Máš je větší, než vlk v Červené Karkulce. Kolikrát jsem ti říkal, že na léčení parkinsona nemusíš vyhulit vždycky dva jointy!“ „Ale jachýho parkinsona myšlíš? Toho nefnám…já fnám jen toho němce, co mi krade doma věši! Jak on se to jen jmenuje….Alzheimer! to je von!“ „Ano babi, to je on…!“
Když se konečně babička ráčila poroučet a já za ní zabouchl dveře, ulevilo se mi. V hlavě jsem měl jen tu dívku. Byla prostě jako magnet. Přitahoval mě k sobě, ale mě to nevadil. Ježe z touhy po představách se stala touha po opravdovém milování s ní. Což o to, vizitku jsem měl, číslo taky. Jen tu odvahu. Ale ta se čtvrtou sklenkou vodky přišla jako na zavolání sama. Zavolal jsem jí. Ani jsem nevěděl co jí mám vlastně říct? Našel jsem vaši vizitku, nebo: „Chtěl bych vás vojet?:)“ Poslouchal jsem pípavé tóny telefonu. Pak to zvedla. „Prosím?“ „No, víte já…našel jsem vaši vizitku a …“ ani mě nenechala domluvit a řekla: „Jo, tak přece jen jste zavolal! Ale myslela jsem, že vám nebude trvat tak dlouho!“ „Vy jste…jak jste to…“ „Jak sem to mohla vědět? Viděla jsem vám to na očích…“ „No, já bych zavolal dřív, víte, ale zdržela mě babička, přišla nečekaně…“ A tak jsme se rozmluvili oba, a byl to telefonát hodně dlouhý. Až nakonec: „No, a hele – kde bydlíš? Že bych se třeba stavila. Na večeři, řekněme?“
Vyrazilo mi to dech. Ale příjemně! Nebylo to zas tak daleko, ale ani tak blízko. Za hodinu už zvonila u dveří. Pln očekávání jsem otevřel. Byla nádherná. Tak jak jsem si předtím nevšimnul, tak teď první co mě okouzlilo byly její oči. Nezvykle velké, a vykulené! A nádherně pomněnkově modré, s příměsí té nejsvětlejší zelenohnědé! Přivítali jsme se prvním polibkem. Jedním očkem mrkla na stůl, jestli je tam opravdu večeře, nebo ne. Byla tam! „Tak ty umíš vařit, jo? Nebo máš jen hodně peněz na donáškovou službu…“ uchichtla se. Při večeři jsem hodně povídali, až tak, že nám vychladlo jídlo. „Kde máš sprchu? Asi se půjdu osprchovat. A klíček určitě nemáš, doufám!“ ten její šibalský úsměv mě utvrdil v tom, co by asi chtěla. „Jo, jo, jasně. Tady za roh a…“ přerušila mě polibkem. „Nechceš mě tam doprovodit?“ „Rád!“ Vzala mě za ruku a šli jsme. Vana se začala napouštět horkou vodou. Nezištně si sundala tričko. „Mohl bys mi pomoct s podprsenkou?“ Otočila s ke mně zády. Jeden rychlý pohyb ruky, a pant povolil. „Díky.“ Otočila se zase čelem ke mně. Byla nádherná. Už sem to nevydržel a pevně jí objal a přitiskl k sobě. Vášnivý polibek střídal vášnivý polibek. Její žádoucí tělo, které by jí mohla závidět i krásná Helena, jsem musel líbat všude. Ani nevím jak, ale moje svršky se také ocitly na podlaze. Vana byla již docela vhodně naplněná. Sedla si na okraj vany, jakoby nezištně roztáhla stehna. A nenápadně, ale dost jasně ukázala ukazováčkem, že mám jít blíž. Nejprve jsem jemně hladil její bříško, pak stehna – na vnitřní straně. Rukou se zapřela o stěnu, kterou měla za zády. Poklekl jsem před ní jako rytíř před královskou stolicí, a líbal jí kousek od její svatyně. Pak jazýčkem jemně obkroužil klitoris, pohrával si sním jako vítr s letní trávou. Každým dalším okamžikem se jí rozevírala víc a víc. Po nějaké chvíli něžným bouchnutím lítka do mého boku naznačila, že už toho bylo dost. Stoupl jsem si a pro změnu si klekla zase ona. Nebylo třeba nějaké další vzrušování a dráždění, měl jsem ho tvrdýho až dost. Vypadalo to jako by si snad představila že je to nanuk, kterého prostě musí slízat celýho a rychle. Kouřila skvěle:) Jazyk měla opravdu šikovnej. Kroužila po žaludu, a rukou mi ho ještě honila. Pak si ho dala do pusy ( nikoli anglický překald:) ) a měl jsem co dělat, abych nebyl předčasně.
Sedl jsem si do mé široké vany, a voda byla úplně akorát. Teplo se rozlilo po celém těle, ale to rozhodně ne jen kvůli té vodě. Dosedla na mě, a můj kalcek zajel lehce dovnitř. Byla tak horká! Začala se pohupovat. Voda okolo čvachtala, a nejedenou vycákla i ven. Dlaněmi se zapřela o rantly vany, a nadzvedala se o ně. Nebylo sice moc času přemýšlet, ale měl jsem opravdu ten pocit, ve který jsem už ani nedoufal. Tak příjemný, hřejivý, poblázňující. Asi jsem se zamiloval. Nebylo by se co divit – do téhle dívky by to nebylo nic divného! Když byl konec, zachumlali jsem se do jedné peřiny a opravdu pokojně usnuli…