deník zabijáka

.




pondělí
Ležím. I když je světlo, právě proto, že je světlo, mám zavřené oči a snažím se srovnat myšlenky. Vražda. Mají to v sobě všichni? Z jakého důvodu se vraždí nejčastěji? Kdo vraždí nejčastěji? Jaký druh lidí to je? O kolika vraždách se nikdy nikdo nedozví? Kolik nevinných lidí si odpykává trest za někoho jiného? Kolik jich zůstalo a zůstane neodhalených... neusvědčených... nepotrestaných? A způsoby provedení? Je jich víc než poloh při sexu? A tebe... chci tě milovat nebo zabít?! Miluju tě k smrti. Já DOKÁŽU milovat...

úterý (vzpomínky... jsou křehké jako motýli – musíme je důkladně přišpendlit...)
_______________________________________________________

Přestože teta byla má první vražda, stále z ní mám největší pocit uspokojení. Co že se to říká o lásce a sexu? Že když člověk miluje, sex si víc užije? Dá se totéž tvrdit o vraždě? A je nenávist stejně mocná jako láska? Podle mě je. Vlastně si myslím, že je mocnější.
Zabití Liany Martinové mi rozhodně působilo daleko větší rozkoš než zabití Candy Abbové.
A další vražda mě uspokojí dokonce ještě víc než likvidace Liany Martinové.
Na tenhle mord se obzvlášť těším.
Její čas se nachýlil. S každým uplynulým dnem jsem zas o den blíž.
Ale to už předbíhám, a pokud mám z tohohle vzpomínání vytěžit maximum, musím být precizní a pořádně se soustředit. Zvenčí mě nesmí nic rozptylovat. Musím se vrátit bezmála o tři roky zpátky k onomu horkému a vlhkému červencovému dni. Skoro o tři roky? Panebože, to snad není možné. Jak že se to říkává? Když se člověk zabaví, čas utíká rychleji?
No tak dobře. Jen do toho. V domě tehdy nikdo nebyl, jen já. Čtu si, užívám si klimatizace a samoty. A najednou se objeví ona. Bouchá na dveře, dožaduje se vstupu. Nevšímám si jí, veškerou pozornost soustředím na knihu, co mám v rukou, a když po chvilce nastává klid, pomyslím si, že odešla. Dopřávám si škodolibý úsměv, který však rychle mizí, když v zámku zarachotí klíč. Slyším, jak se otevírají dveře, a hned nato blížící se kroky.
"Jé. Ty jsi doma," vyhrkne, zjevně polekaná, že mě vidí. Krátké černé vlasy jí vlhkem zkudrnatěly a v podpaží modrých letních šatů se udělaly půlměsíčky od potu.
"Ano," přikyvuji.
"Proč neotvíráš, když jsem klepala?"
"Nebylo tě slyšet."
"Jak to že ne?"
"Jak ses dostala dovnitř?"
Zamávala mi před obličejem klíči. "Tvou matku napadlo, že bych měla mít rezervní. Jen pro případ."
"A ten nastal?"
"Co jako?"
"Ten případ."
"Nedělej chytráka," odsekne. To slovní spojení mi odjakživa připadá trochu legrační. Proč by člověk neměl být chytrý? Jedině že by jeho chytrost toho druhého zesměšňovala.
"Co tady děláš?" vyzvídám.
"Tvá matka si ode mě půjčila moje oblíbené černé lodičky a já si je chci dneska večer vzít."
"Ty máš rande?"
"No ano, mám."
Vyprsknu smíchy. "Chudák chlap."
"Ty máš teda co mluvit," podotkne, a i když dost dobře nechápu, co tím vlastně myslí - a nechápu to popravdě řečeno dodnes -, je mi jasné, že mě tím chtěla urazit. "Co to čteš?" Vytrhne mi knihu z rukou a zběžně ji prolistuje. "Komiksy snad čtou jen děti?"
"Je to grafický román."
"Je to je vylepšený komiks. No vážně! V tvém věku. To nemáš nic lepšího na práci?"
"Nemáš se chystat na to rande?"
Podívá se na hodinky. Jsou to takové ty falešné rolexky, které nikoho neoblafnou. Stačí na ně prostě sáhnout a člověk hned pozná, že nejsou pravé. Podle mě ani jako originál nevypadají. Něco jako silikonová prsa. Ty má ona taky. "Ještě mám spoustu času." "Výborně. Protože mám dojem, že máma si ty boty vzala, když šla ven."
"Cože?"
"Vím docela určitě, že je měla na sobě." Ve skutečnosti nevím zhola nic. Většinou si vůbec nevšímám, jaké boty matka nosí nebo nenosí. To říkám jen proto, aby se teta naštvala, a mám radost, když to zabírá.
_______________________________________________________

středa
Teta byla rodina. Rodina je láska. Lásku značí červené srdce neuměle nakreslené dětskou ručkou. Červená je krev. A prolitá krev je hustá, lepkavá a nějak tmavší než v mých představách. Něco je špatně, to není ta barva... ale když tetě obuju ty černé lodičky, barevný kontrast, který vytvořím, není špatný... jen by se teta měla oblékat s větším citem pro barvy... a dramatičnost. Škoda, další šanci už nedostane. Už navěky bude na policejních fotografiích zachycená v těch nemožných modrých letních šatech. Ještě že má alespoň slušnou barvu vlasů. Černá je elegantní a hodí se ke všem ostatním barvám.

čtvrtek
Ale já teď musím opustit bezpečí vzpomínek a začít plánovat. Tentokrát to musí být dokonalé. Tebe miluju víc než tetu. Ty nejsi rodina, jsi láska... Rudé srdce, rudá krev. Ty miluješ svůj rudý svetr, já miluju tebe. Není láska krásná?!

pátek
Začínám číst hodně zajímavou knihu. Jmenuje se Láska prochází žaludkem... Myslím, že spolu brzy povečeříme, lásko moje... možná už v neděli.



.