Jeden jiný svět I.-II.-III.

Jeden jiný svět I.


Je to jeden jiný svět,
což v noci plný hvězd,
rozsévá svůj klid
a v úsvitu zemi
kropí slzami bouřek,
když není noc temnější než úplněk,
kterému vládnou lidské stíny...

Pak mlhavý je dech denního vánku
a já procházím tou říší.
Čisté a sladké vůně přírody,
což nasáklá je vzrušením
a chladnou dekou podzimu...

Moje je ta cesta,
kterou utváří mlha
a koruny listů za stromů,
co dělají ji temnější,
když právě havrani zpívají,
-baladu- tak tajemnou
jako sama příroda,
která mě cestou provází,
až na konec mého zoufalství.

Ale já pokřtěn jsem vírou,
že temná je ruka anděla,
mého spasitele...

"Co žádáš po mě
můj pane.
Kam vede mě vůle tvá,
kam nesou se stíny
mého těla, což kroky vystlané jsou
v růžích osudu bez trnů,
co spalují mé slova...?"

Jeden jiný svět II.

Ticho, jako kdyby smrt ho provázela...
Žádný hlas, jen vítr vál.
Cítl jsem, že umíral...
Ten den, co mlhou křídla svá
nademnou vždy odkrýval...

Odlétli havrani, vlci zazpívali,
jak soumrak se probouzí
v náruči temnoty...

Již jsem v lesích
- černé noci -,
kde jen sovy a nářek vlků
zdobí světlo měsíce...

"Jsi otrokem svého těla,
svého srdce a své duše,
jsi vírou v sebe,
cestou z nebe."

Šeptal vítr, stromů hlas?
Nebo zimou omámil mě mráz?
Což děsí mého stínu hráz...

"Jsi to ty můj pane,
Ty, což víra Tvá světu vládne?"
Zas jen klidný závan větru,
nic...a chladný polibek noci...

"Je mé duši pomoci,
z té nevědomosti,
jestli jsem i já
pravým synem věčnosti..."

"Jsi synem rodu svého,
svému otci podobného..."
Jakoby jen můj hlas
vzýval slova ve stínech,
což odráží se v řece,
co stojí v mé cestě...


Jeden jiný svět III.

Voda ledová, ne zamrzlá...
na břehu mé strany člunu není
a plávat neumím...

"Jdi dál
to já žádám..."
"Žádáš po mě moc můj pane,
v řece bouře, pluje nespoutaně,
jen blesk do ní a je po mě..."

"Čeho jiži se obáváš,
vždyť jen iluze a kouzla své
řídí to, co je skutečené..."

"A co ne!!!"

"Proč!?"
Křičel jsem.
Křičel jsem do hlubin silněji
a silněji, ale jen plující bouře
nesla mé ozvěny...

Pak prošel přes má záda
mráz ledového hada,
co ponořil mě do vězení,
do hlubin pod kamení.

Pak ta největší temnota,
poté světlo mého života,
se rozzářilo v ranném nebi,
z řeky kam jsem padl slepý,
již v ustlaném obětí zelené louky,
v ranném vánku, probuzený...