Co kdyby to bylo jinak?

Mladík s černými mastnými vlasy a křivým, hákovitým nosem se krčil za dveřmi jednoho z pokojů v hostinci u Prasečí hlavy. Právě za těmito dveřmi byl pokoj jisté Sybily Trelawneyové, poněkud potrhlé dámy, která byla právě uprostřed debaty s Albusem Brumbálem. Nutně totiž potřebovala peníze, a tak se jí právě uvolněné místo profesorky janovidectví v Bradavické škole čar a kouzel nesmírně hodilo do karet. Smluvila si tedy schůzku s ředitelem této školy, s trochou nadsázky by se tomu dalo říkat i přijímací pohovor. Jenže ředitel se nezdál být příliš přesvědčen Sybilyným nadáním. Jasnovidectví on sám považoval za předmět zbytečný a nanejvýš pochybný. Právě se své spoelčnici snažil co nejtaktněji zdělit, že ji nepovažuje za správnou adeptku na tento post, když v tom se stala řada věcí, která se udála tak náhle, jako když udeří blesk z čistého nebe.
Sibyla zaklonila mírně hlavu a obrátila oči sloup, až bylo vidět téměř jen bělmo. Její tvář vypadala věru strašlivě a když promluvila, neozval se její nadpozemský zastřený hlas ale hluboký chraptivý zvuk, který snad ani nemohl vycházet z hrdla omotaného nespočtem tlustých šal, ačkoliv byl právě začátek letních prázdnin a všude panovalo vedro až k zalknutí.

"Ten v jehož moci je porazit Pána zla se blíží... Narodí se těm, kteří se mu již třikrát postavili, na samém sklonku sedmého měsíce roku..."

"Sakra, chlape, co to tady k čertu děláš?! To se nestydíš takhle šmírovat lidi? Okamžitě vypadni ven ztýhle hospody, než na tebe pošlu psa!"
Severus leknutím nadskočil. Hospodský, který působil dojmem člověka schopného drtit v rukou zlato a každého nevítaného hosta rozmáznout jako mouchu na něj křičel tak, že v okruhu 20 mil nemohl existovat nikdo natolik hluchý, aby jeho jeho hlasitý řev neslyšel. Chytil mládence za límec od hábitu a vyhodil ho před dveře hostince nedbaje na jeho protesty, omluvy a plané výhružky.
"A už se nevracej, špíno šmírácká" zvolal ještě, než prásknul dveřmy.
Takže na konci července? pomyslel si mladík s úsměvem. To bude mého pána jistě zajímat.
A rozběhl se až na samý konec vesnice, a když si byl jist (nebo si to alespoň myslel), že ho nikdo nesleduje, za hlasitého prásknutí se přemístil neznámo kam...

Nekdo ho přece jen viděl. Blankytně modré oči bradavického ředitele ho sledovaly od té doby, co nedobrovolně opustil hostinec, až po chvíli, kdy zmizel z Prasinek. V koutku se mu zaleskla slza smutku a beznaděje.

---***---

"Můj pane, mám pro Vás zprávu."
"A co mi chceš zděli, Severusi Snape?"
"Tajně jsem poslouchal Brumbála, můj Pane, jak jste si přál. a slyšel jsem něco, co by Vás mohlo zajímat." řekl vtíravě a poté mu stručně vylíčil události několika posledních minut.
"Nu, budiž, tohle je velmi zajímavá informace. Ano, máš pravdu Severusi, tahle zpráva je mi mnohem víc užitečná, než si kdokoliv na celém světě dokáže uvědomit. Patří ti vděk lorda Voldemorta. A teď už zmiz." dořekl Voldemort. Pozorný posluchač by v jeho hlase zasklechl brobné zasyčení vyvolané netrpělivostí.
Severus Snape odešel z místnosti pozpátku ven v tak hlubokém úklonu, že málem drhnul hákovitým nosem o chladnou kamennou podlahu.

Voldemort začal pomalu přecházet po místnosti sem a tam, jak usilovně přemýšlel.
"Konec července, rodiče, kteří se mi už třikrát postavili. Hm, kdo by to mohl být?" mumlal si víceméně pro sebe, než pro kohokoliv jiného. Na blízku stejně nebyl nikdo kromě jeho hada Naginiho. Voldemort nepřestával v myšlení. hloubal i v těch nejzašších koutech mysli a přemýšlel, který manželský pár už tříkrát přežil utkání s ním. Mnoho takových lidí nebylo.
A v tom jako by mu někdo rozsvítil žárovku v hlavě. Už to má. Že ho to nenapadlo dřív?! Samozřejmě, to byli ti rodiče které hledal. A díky svým věrným smrtijedům-špehům, které měl nasazené všude věděl, že právě tento pár čeká někdy v létě dítě.
Zlostně se zasmál a teď už nahlas promluvil. Člověku z toho běhal mráz po zádech, ačkoliv šlo pouze o dvě slova.

"Sbohem, Longbotome..."