V zajetí vzpomínek

Bylo brzy po ránu. Sluneční paprsky ještě ani neolízly šedý, odpadky pokrytý chodník. Ulice vypadaly prazdně a pustě. Na zem se snášela mlha a začínalo drobně mrholit. Byl listopad, venku bylo mrazivo a foukal silný, vlezlý vítr. I přesto všechno bylo před místní knihovnou vidět malou a drobnou postavu sedící na obrubníku. Byla to sotva patnáctiletá dívka v ténké jarní bundičce a klepala se zimou. Měla dlouhé, tmavě hnědě zvlněné vlasy a velké, upřímné čokoládové oči, orámované hustými černými řasami. Z těch tmavých uplakaných očí nekoukal smutek, zášť, strach či cokoliv jiného. Dalo se z nich vyčíst jediné: čiré a nefalšované zoufalství. Zoufalství tak hluboké, že se člověku chtělo jít a tu zmrzlou a ušpiněnou dívku obejmout a šeptat jí slova útěchy. Jenže jí žádná slova, byť sebekrásnější, nemohla pomoci. Někdy totiž nastane situace, kdy i ta nejrozkvetlejší a nejbarevnější louka je šedá, a i ta nejsladčí čokoláda chutná hořce. A přesně tak se ona cítila. právě se vrátila z pohřbu svých rodičů. velice je milovala, už proto, že to byly jediné osoby, které na tomhle světě měla. Jejich odchod ji zasáhl jako blesk z čistého nebe. Na ten den, kdy se to stalo, si pamatovala, jako by to bylo před několika vteřinami. Ještě teď měla před očima tu černou dodávku s tmavými skly, do které jejich béžová škodovka narazila. Po takovém nárazu nemělo to staré malé auto žádnou šanci. Vzduchem prolétly kusy plechu a dvě lidská těla, která dopadla o značný kus dál. A ona křičela. Křičela jejich jména. Volala je zpátky... Sanitka přijela okamžitě, ale jí to připadalo jako tisíce let. Lékařská pomoc byla vskutku rychlá, ale ne dost....

Teď, o týden později, tu seděla a v duchu si vyvolávala jejich tváře a šeptala do větru: mami, tati..., pořád dokola. V ruce žmoulala starý přívěšek ve tvaru písmene M, který jí maminka dala ke čtrnáctým narozeninám. Už se to nedalo vydržet. U srdce jí píchalo, jako by jí tam někdo vrazil dlouhou a ostrou kudlu a otáčel s ní zleva doprava a zase zpět. Měla pocit, jako by měla kolem krku omotaného hada a ten ji svíral a nevpouštěl do plic žádný kyslík. Udělala tři kroky a ocitla se uprostřed silnice. A dál si už nic nepamatovala, jenom dvě světla, která ji na chvíli oslepila. A dál už nic...

Nemohl ji vidět. Řidič černé dodávky dupnul okamžitě na brzdy. Nestihl to. Náraz odmrštil její tělo o dobrých pět metrů od auta. To je již třetí osoba kterou za tento týden na silnici zabil. Teď už mu ten řidičák určitě seberou...

21.11.1989