Katka

Chytila jsem ji za ruku a klekla si k její posteli. Byla studená, jako led. Jmenovala se Katka a za týden jí mělo být šestnáct. "Neumřu, že ne?" zeptala se mě. Dusila mě ta proklatá pravda! "Neboj se Kačko. Spolu to zvládnem. Budu tu s tebou. Pořád. Hmmm?" Lžu! Hladím ji po vlasech, její tvář je ledová.
"Bojím se." šeptá sotva slyšitelně.
Mlčím.
Její ruka svírá mou. Ten pevný stisk nelze zapomenout. Poslední naděje. Prosba o pomoc. Strach. Zoufalství.
"Ne!" křičím, když její pevný stisk ztrácí svou sílu.
Ty oči. Pohled, který značí jen jedno. Mlčí.
"Katko!" Křičím a třesu s jejím bezvládným tělem. "Katko!"
Je konec. Její i můj.