Létající opice

Džunglí se ozývalo mohutné „Plesk! Plesk!“ Několik papoušků při tom zvuku vzlétlo až do výšin a drobnější tvorové se otřásali pod záchvěvy země.
Nebyl to však útok obřích moskytů, plácajích svými křídly o kmeny stromů. To jen vrchní opičák Arnaud svolával mimořádnou schůzi pleskáním svých mohutných rukou o svou mužnou hruď. Všechny opice, které tento zvuk uslyšely, se ale zděsily, neboť Arnaud schůze svolával 1) výjimečně a za 2) kvůli naprostým pitominám. Všichni ještě totiž měli v paměti živý obraz té minulé schůze, kde se projednávalo, kolik vší je třeba vybrat z kožichu, aby výběrčí opice dostala alespoň banán. Jistá opice Maura, která měla svých vší nepočítaně, se totiž rozhodla na nich vydělávat. Zabrala si ty nejlepší banány a pak nechala druhé opice celé hodiny vybírat jí vši z kožichu, aby je pak odbyla umatlanou slupkou. Po vylíčení celého případu se spousta opic ohradila, proč by měla řešit lakomou Mauru, když banánů je dost pro všechny a kdo není líný, ten si pro ně doleze. Na to ale Arnaud zase namítal, že mezi svými nestrpí takové nedobré opice a všichni by společně měli pro Mauru vymyslet trest. Na to se zase ohradila Maura, že je jen její právo, jestli banány vydá, nebo ne a nikdo jí nebude diktovat, co má dělat. Nakonec to skončilo jednou velkou hádkou a případ se vůbec nevyřešil, jelikož se Maura někde mezi tím odplazila i se svými banány a na konci už byli všichni moc unavení na to, aby ji šli hledat.
Jindy si zase stěžovala opice Rita, že jí mravenci překlestili dlouhou kolonou cestu, kudy chodí pro jídlo mláďatům. Řekli byste, proč jí prostě nepřeskočila, nebo nelezla po stromech jako jiné opice, ale ona namítla, že ta mláďata měla na sobě a s tím, co váží, skákat nemůže. Tak proč tedy nechodí pro jídlo jinou cestou? Jenomže tam už neroste tak dobré ovoce. Zkrátka když se vyskytl nějaký takový případ, musel Arnaud svolávat celý klan opic, aby vyřešili jeden malý problém a donekonečna se o něj hašteřili. Kdyby Rita svoje malé opičky konečně naučila sbírat ovoce, jako to v jejich věku dělá každý a nerozmazlovala je, nemusela by řešit problém s mravenci.
Když se tedy opice sešly u Velikého tábořiště pod velkým mangovníkem, byly otrávené jako vždycky. Tentokrát ale u nejvyššího opičáka Arnauda nestála hašteřivá lakomá opice, ani starostlivá matka, nýbrž nejstarší opičák-Pango.
O Pangovi se všeobecně šuškalo, že už mu z těch let šplouchá na maják, protože přicházel s názory, jakože prales je součástí jakési Země, kde žije ještě spousta dalších živočichů v různých podmínkách, nebo že všichni živočichové dýchají vzduch, který produkují okolní stromy a proto je tak čerstvý a svěží.
Mezi opicemi se nenašla jediná, která by pro Panga měla pochopení. Snad jedině Oli, druhá nejstarší opice, která si s Pangem často povídala a nosila mu jídlo, protože už nebyl tak pružný, aby mohl poskakovat po stromech, ale jí se to ještě docela dařilo.
,,Moji drazí!“Začal svou řeč Pango. Už tohle všechny opice zarazilo, protože obvykle jako první mluvil Arnaud, ale ten jen stál vedle Panga a tvářil se zúčastněně.
,,Vím, že mě mnozí nemáte za zrovna nejspolehlivějšího, ale to, co vám ukáži, jistě zcela změní váš názor!“Pango mohutným gestem ruky uchopil liánu, která se mu po celou dobu houpala u ucha, a důmyslným systémem tak nadzvedl listovou plachtu, která přikrývala jakousi věc na kameni poblíž.
Několik opic cosi zamručelo. Mláďata vyskakovala do vzduchu, aby onu věc uviděla pořádně. Na odkrytém kameni ležela věc, splácaná z klacíků a listí, která zdánlivě připomínala ptačí křídla.
,,Každý z nás někdy skákal ze stromu na strom. Avšak ukáži vám jednodušší a méně namáhavý způsob, jak obstarávat potravu a třeba i něco víc-necháme se unášet větrem!“
Tentokrát už byl hluk v publiku poněkud hlasitější. Pár opic nevěřícně kroutilo hlavami. Někteří projevovali svůj nesouhlas mručením. A malé opice začaly poskakovat vzduchem a chechtat se.
,,Chce nám snad říct, že budeme poletovat v korunách stromů jako ptáci? MY?“Zeptal se jeden opičák hned vepředu.
,,Ano…ano i tak by se to dalo říct. Jako ptáci. Není to úžasné? Představte si tu volnost. Nebudete muset nic dělat, jen se nechat unášet a…“
Mumlání v publiku zesílilo. Ozvalo se pár výkřiků jako „To je hloupost!“ „Přestaň nás otravovat, dědku!“ Ale Arnaud je jedním mohutným plesknutím ruky o hruď umlčel.
,,Přátelé, copak nechápete, co Pango vynalezl? Ano, myslel jsem si o něm také, že je to blázen, ale pak jsem si to vyzkoušel. Téměř jsem létal kousek nad zemí. A kdyby mě nezastavil ten…ehm…strom…mohl bych se vznést ještě výš!“
Ale opicím se to pořád nelíbilo. Začali se hádat o všem možném:O bezpečnosti, o tom, jestli to doopravdy funguje i vysoko v korunách stromů a taky o tom, jak je to směšné. Nakonec dav téměř nešel umlčet. Ale v tom Pango navrhl, ať si to někdo vyzkouší. Jediná opice s dostatkem odvahy byl mladý Lu. Nasadil si podle pokynů křídla na sebe a už to svištěl. Běžel a běžel, dokud mu vítr nepleskal do tváří a on neucítil, že se začíná odlepovat od země. Ten pocit byl úžasný! Lu létal kolem dokola a všechny opice na něj užasle zíraly. Nakonec si dodal tolik odvahy, aby zavřel oči a vychutnával si ten pocit z letu.
Ale to neměl dělat. Jelikož neviděl na cestu, nemohl řídit a narazil do stromu. Šok všech přihlížečích byl obrovský. První se k Luovi pohrnula jeho matka. Se slovy o „zatraceném nebezpečném vynálezu“ mu ztrhala křídla s těla a odvedla ho pryč, ačkoliv ji Lu neustále utěšoval, že munic není.
To opice dorazilo. Okamžitě se na létací přístroj vrhly. Marné bylo Pangovo ujišťování, že při splnění určitých pravidel je let naprosto bezpečný. Opice stroj rozcupovaly na tak malinké kousíčky, že by si z toho mravenci mohli udělat listovou kaši.
A Pango smutně odešel pryč. Opuštěn, zklamán. Zavřel se ve svém provizorním příbytku a přečkal další deštivou noc sám.
Když se druhý den vzbudil, panoval venku čilý ruch. Jakmile vyšel ven z chatrče, zjistil, že žebřík z lián, po kterém slézal dolů, je dočista pryč. A dole stálo pár výrostků, kteří se mohli tím pohledem strhat smíchy. Stáli tam a pokřikovali „Mešuge Pango! Mešuge Pango! Nemá ani mango a nedostane se dolů!“ A pak začali předvádět, jakože létají.
Tohle se stávalo často. A Pango už si na to zvykl. Akorát teď nevěděl, jak sleze dolů, jelikož lezení po stromech už mu taky moc nešlo. Sledoval tedy to divadlo dole. Floutci už se blížili k vyvrcholení, řítili se hlavou na strom, ale v tom je kdosi zastavil.
Přestaňte už s tím tyátrem a jděte si po svých! Huš! Byla to Oli. Jen co mladé výtržníky zahnala, už hbitě vylezla po stromě až k Pangovi. On na ní jen s úžasem zíral. Vždycky obdivoval, jak si i přes svůj věk udržela vitálnost.
,,Nenech se jimi zdeptat, jsou ještě mladí. Ale my stařešiny-víme svý.“Řekla a poťukala si na hlavu. ,,Přinesu ti nové liány, jestli chceš.“ Navrhla, ale Pango to odmítl.
,,S tím můžeš počkat. Teď se tě chci zeptat-tys viděla ten můj výstup včera, že?“
,,No ano, viděli ho všichni.“Přisvědčila Oli.
,,Byl jsem tak hrozný?“
Oli se začala smát. ,,Měl ses vidět, když se vrhli na ten tvůj přístroj-stál jsi tam tak smutně a bezradně. Skoro jsem tě chtěla jít utěšit, ale hned ses vytratil. No, tak už si z toho nic nedělej. Chceš vybrat vešky?“Oli ho pohladila po prošedivělé hlavě.
,,Ne.“Zahihňal se Pango. To ho rozveselilo. ,,Ale…víš…já si vážně myslím, že s tou mojí „věcí“ se dá letět. Ale pro jistotu jsem si udělal dvě-jednu tu ještě mám schovanou. Myslím, že jí pořádně vyzkouším.“
,,Vážně? Tak to je úžasné! Chci to vidět!“Zajásala Oli.
A tak šli. Oli úspěšně snesla Panga ze stromu i s jeho aparátem. Když se ho zeptala, proč to nechce zkusit rovnou, řekl, že zná lepší místo a že jí na něj zavede. Šli několik hodin pralesem a nakonec se dostali daleko od opičí tlupy. Oli to ale nevadilo. S Pangem se cítila v bezpečí. A už se nemohla dočkat, až jí svůj „létací aparát“ ukáže.
Nakonec vyšli ven z pralesa. Oli poprvé uviděla moře a blankytnou oblohu nad ním.
,,Tak proto jsi mluvil o zemi!“Vydechla Oli, zaujatá tou nezměrnou krásou. ,,Tohle je tak nádherné!“ Rozhlédla se kolem. Byli na okraji jakési propasti, na jejímž dně bylo moře. ,,Podívej na tu spoustu vody! V té ale musí žít ryb!“
,,Ano, ano, spousta. A i jiní živočichové. Chtěl jsem vás sem zavést, ale věděl jsem, že by mi nikdo nevěřil a nešli by…všichni, až na tebe.“Řekl Pango vážným tónem. Ale jeho oči se na Oli usmívaly.
,,Tak se dej do toho!“Pobídla ho. Pango si nasadil svá listová křídla a pak se rozeběhl. Oli ho viděla odlepit se od země nad propastí a pak samým strachem zavřela oči. Když je zase otevřela, Pango nebyl nikde. A když se porozhlížela kolem, nenašla ho. Ten den to bylo naposledy, co ho viděla. A to byl pro ni důkaz, že skutečně vzlétl a našel jeden z těch neobyčejných krajů, o kterých tak básnil.