Milované babičce

Babičko moje milovaná!
Odešla jsi tak náhle
bez rozloučení...

V dětství jsem u tebe trávila tolik času,
vlastně skoro furt
měla jsem to u tebe moc ráda,
vždy to moc krásně vonělo láskou,
ale nyní se nedokážu přiblížit k blízkosti toho domu,
tak moc to bolí.

Jak moc mě teď mrzí,
že svá léta dospívání jsem už u tebe netrávila tak často,
radši jsem šla s přáteli někam ven,
Babičko, moc mi chybíš,
proč jen jsem tě nepřesvědčila, aby jsi šla na oslavu mých 17. narozenin.
Narozenin, které byly poslední za tvého života...

A pak přišel ten den,
můj svátek,
a mě zazvonil telefon,
byla to zpráva, že jsi v nemocnici,
už jsem začala litovat, že jsem den předtím byla jinde než u tebe,
a pak se to stalo,
telefon udělal něco, co nikdy předtím a nikdy potom,
vypnul se a nešel nahodit,
jako kdyby se naposledy zastavilo lidské srdce,
jako kdyby to věděl,
rozdíl byl jen v tom, že telefon po určité době začal opět fungovat,
jaká škoda, pak totiž zazvonil...

Ještě teď mi zní v uších ta slova...

Mrzí mě, že jsem nebyla s tebou,
mrzí mě, že jsem ti neříkala tak často, co cítím,
Mám tě ráda babi, a vždycky to tak bylo a bude...