Noční bdění

Byla hluboká noc. Přesněji řečeno bylo čtvrt na dvě v noci. Na to, že byl říjen, to byl poměrně teplý večer, měl sem na sobě jen košili a obyčejné tepláky a při tom mi vůbec nebylo chladno. Seděl jsem v malém, dřevěném, zahradním křesílku na chodníku před naším domem.
Ten se nacházel v obyčejné, dlouhé ulici rodinných domků, kterou v těchto nočních hodinách lemovala řada špinavých oranžových světelných kuželů z pouličních lamp. Pod jedním z nich jsem se právě nacházel já, jen tak jsem si prsty poklepával po dřevěném opěrátku mé židle přemýšlejíc o všem a zároveň o ničem. Líně jsem pokukoval po obou koncích naší ulice v očekávání, že se třeba něco stane, ale nedočkal jsem se. A bylo mi to celkem jedno, náladu jsem měl melancholickou, pod psa a spát se mi nechtělo. Něco mi leželo v hlavě, ale nebylo možné na to myslet.
Na noční obloze posypané hvězdami velkolepě zářil krásný bílý Měsíc v úplňku. Vypadal úchvatně, nic na obloze mu nebylo rovno, on zabíral celý nekonečný prostor. Byl tak blízko! Chtěl jsem si na ten zářící kolos alespoň sáhnout. Pomalu jsem natáhl ruce a opatrně schoval Měsíc do dlaní. Zkoumavě jsem si ho prohlížel, v mých rukou vypadal malý a chladný, bez záře, úplně jako špinavá, sněhová koule. Cítil jsem, jak mi v dlaních pomalu roztává, mizel mi před očima. Zklamaně jsem ho tedy odhodil, podíval jsem se zpět na noční oblohu a Měsíc na ní opět úchvatně kraloval jako předtím, než jsem si ho vypůjčil.
Minuty se opět pomalu vlekly. Na celé, dlouhé ulici nebylo ani živáčka, bylo naprosté ticho a klid. Smutně jsem koukal před sebe, pohledem bez cíle. Najednou jsem si všiml, že se v dálce na jednom konci ulice objevila silueta osoby. Pomalým krokem se přibližovala, byla poměrně daleko. Po chvilce jsem ji poznal. Byla to ona, ta, co jsem k ní již delší dobu cítil nepopsatelné. Srdce se mi najednou rozbušilo rychleji. Stále pomalu kráčela v dálce směrem ke mně. Měl jsem obavy, tohle přeci není skutečnost! S úzkostí jsem od ní odvrátil svůj pohled, ale když jsem se podíval směrem na druhý konec ulice, zničehonic seděla v druhém křesle, asi metr vedle toho mého.
„Ahoj!“ řekla potichu s milým úsměvem, její oči přitom nádherně zářili. S okouzlením jsem si prohlížel její tvář, ani na vteřinu neuhnula pohledem. Vypadala naprosto vyrovnaně, jakoby vedle mě seděla celou noc. Byl jsem úplně v transu, neschopný vydat ze sebe jedinou hlásku. Dlouho jsem ji pozoroval a neřekl jsem ani slovo. Chtěl jsem jí povědět, že ji miluju, chtěl jsem to vykřiknout a držet ji v obětí. V hlavě se mi honilo hrozně moc myšlenek, žádnou z nich jsem však nebyl schopen rozpoznat. Ona stále v naprostém klidu seděla a hezky se na mě usmívala, pak se ke mně nepatrně přiblížila a uchopila mou dlaň. Pevně, ale jemně jsem stiskl její ruku, na pár vteřin jsem zavřel oči a nadechnul jsem se, už jsem si byl jistý, věděl jsem to, najednou jsem pociťoval naprostý klid. Když jsem oči opět otevřel, byla pryč. Rozhlédl jsem se. Na celé, dlouhé ulici nebyla žádná jiná bytost kromě mě. Byl jsem tam pouze já sám.
Chtěl jsem pryč. Zmocnil se mě smutek a úzkost. Naprosté ticho, které vládlo celou ulicí ve mně tyto pocity ještě stupňovalo. Minuty se už nevlekly pomalu, čas pro mě totiž úplně přestal existovat. Dlouhá prázdná tichá a potemnělá ulice se stala obrazem mého života. Já jsem jen seděl na dřevěné zahradní židli v jejím středu a nedělal jsem nic, jen jsem čekal, dokud nepřijde den. Jenže já věděl, že den nepřijde, čas se přeci zastavil.
„Neměj z toho strach, řekni jí, co k ní cítíš!“ ozval se najednou odněkud něčí hlas. Na chodníku na opačné straně silnice přímo naproti mně seděl na židli jeden můj dobrý přítel. Měl pravou nohu přehozenou přes levou, lokty opřené o opěrátka dřevěného křesílka a nepatrně se usmíval.
„Jenže ona mě nemiluje!“ odpověděl jsem mu potichu, ale odhodlaně.
„A jak to můžeš vědět, když si jí to ještě neřekl!“ oponoval mi s jistotou a nadhledem.
„Protože to vím. Bere mě jen jako přítele, nic víc ke mně necítí, ani nikdy cítit nebude. Ale já jsem se s tím už smířil, nedělám si žádné plané naděje. Jediné, co mě trápí, je to, že s tím nemůžu nic dělat, že to tak bude napořád“ řekl jsem posmutněle a odevzdaně.
Můj přítel se zvedl z křesílka na kterém seděl a beze slova pomalu odcházel po chodníku pryč. S každým krokem, se kterým se ode mě vzdálil, zhasla jedna pouliční lampa, až jsem nakonec zůstal sedět sám v malém světelném kruhu obklopen nekonečným temným prostorem. Po chvíli jsem vstal z křesla, jenže aniž bych udělal jediný krok, začal jsem rychle padat.
Se zavřenýma očima jsem padal černočernou prázdnotou. Nevěděl jsem, kde se nacházím nebo kam padám. Když jsem oči konečně otevřel, byl jsem ve svém pokoji. Bylo v něm šero a ticho, jen skrz žaluzie do místnosti pronikalo slabé světlo paprsků vycházejícího slunce. Oknem jsem se zkoumavě podíval na ulici, byla zaplavená ranním světlem, probouzela se k životu. Před naším domem stálo na chodníku osamocené malé dřevěné zahradní křesílko. Díval jsem se na něj a něco zvláštního mi leželo v hlavě, ale bylo zbytečné na to myslet.