Vichr

Jako by někdo do mého těla vrazil kudlu. Ne, bylo to horší. Jako by se mé tělo roztříštilo na tisíc kousíčků. Ale ani to se nevyrovnalo té bolesti, která mnou projela. Mnohem raději bych brala fyzickou bolest. Ta psychická byla horší.
Chtěla jsem se pohnout, ale mé nohy jako by zarostly do země. Tohle nemělo nic společného s Ericovou magií ani s ničí jinou. Chtěla jsem utíkat k němu. Naposledy ho spatřit, ale nešlo to.
Marcovo tělo se na zemi křivilo bolestí. Křičel, tak jak křičí lidé, kteří umírají v těch největších bolestech. Každý jeho výkřik pro mě znamenal ještě větší bolest. Každé jeho zařvání bylo, jak hejno vos bodajících do mého těla. Vítr kolem se ještě zesílil a zmítal stromy sem a tam takovou silou, jakou jsem si ani nikdy nedokázala představit. Listy padaly a vířily ledovým větrem. Skoro jsem přes ně neviděla, ale přece jen se mé nohy nakonec dokázaly hnout z místa a já jsem tou největší rychlosti, jaké jsem mohla proti větru docílit, běžela za tou nebohou křičící postavou zmítající se vtom šíleném vichru a přitom se snažila odolávat tomu ukrutnému větru.
„Daslin stůj!“ Zakřičel Eric hrubým hlasem, ale já ho neposlouchala jediné co pro mě v tu chvíli bylo důležité byl on. Marco, Marco, Marco! Přímo řval můj vnitřní hlas. I když mi bylo nad slunce jasné, že má síla nedokáže Sarfa přemoci v tu chvíli mě nemohl zadržet nikdo a nic. Ani hrozba toho, že i já přijdu o život. Však k čemu je mi můj život bez něj?
„Daslin, Zabije tě!“ Vyjekl Eric znova. Najednou už jsem nebyla jedinou osobou běžící do toho šíleného vichru. Eric se hnal za mnou. Proč to dělá? Proč se mě snaží zachránit. Já o to nestojím. Dohnal mě během chvíle a jeho dlaň spočinula na mém rameni. Cítila jsem, jak moc se snaží zastavit mé tělo, jak hodně se snaží soustředit svou moc, ale to nebylo nic proti tomu, jak usilovně jsem se já snažila jeho magii ode mě oddělovat. „Ne, prosím…poslouchej mě Daslin!“ Promluvil ke mně tentokrát tichým, zoufalým hlasem a šlo vidět, že vítr ho trýzní, bolí ho. „Ericu nech mě!“ Setřásla jsem jeho ruku z moji paže a běžela.
Podařilo se mi dostat blíž ke středu dění. Vítr, ač se mi to stálo nemožné, ještě zesílil. Bylo mi jasné, že Eric už se tady nedostane. Každého by to roztrhalo na kousky, jak teď trhalo Marca. Byla jsem šťastná, že dokážu odolávat, šťastná, že ho ještě na chviličku –byť sebemenší– uvidím. Najednou jsem ucítila závan moci. Sarfo! Neběžel ke mně, ale na opačnou stranu. Nevracel se. Ericovi ani Kate neublíží. Utíká pryč. Jinudy.
Vítr najednou přidal na síle, tak neuvěřitelně, že to nemohlo být skutečné, dostala jsem pocit, že už neodkážu odolávat, že se moje ochrana protrhne a já skončím roztrhána a utýrána tím šíleným tlakem vzduchu, ale vtom vítr ustál. Nebýt zbytku listí dopadajícího ze stromů nevěřila bych, že vůbec nějaký vichr byl. Tak rychlé a nečekané to bezvětří bylo.
Již mi nic nebránilo dostat se za ním. Z posledních sil jsem doklopýtala k jeho tělu. „Marco!“ Prosebně jsem zašeptala a zatřásla s ním. Žádná odpověď, žádný pohyb.
„Marco?“ Můj hlas se zlomil. Slzy dopadaly na jeho bezvládné tělo. Chytla jsem jej za ruku a přála si ať odpoví. Jakkoli, čímkoli ať dá najevo, že tady pořád je, že není…mrtvý.
Stisk ruky. Byl krátký a skoro necitelný, ale byl to pohyb. Srdce mi začalo tlouct strašnou rychlostí. Doufala jsem. Byl ve mne poslední střípek naděje. Najednou se pohnul víc. Lehce mě pohladil po ruce, ale to bylo vše. Obejmula jsem ho. Byl studený a všechno kolem bylo tak tiché. Jeho dech…On nedýchal. Odkudsi se přiřítila Kate. Cítila jsem, jak mě odstrčila.
Vrhla se k němu a začala hledat tep na jeho krku. Už jsem viděla dobíhat i Erica. Sehnul se k Marcovi z druhé strany.Těkal s očima ke Kate, na Marca a na mě. Cítila jsem se tak bezradná a bezmocná. Kate se náhle zastavila a podívala se na Erica. „Co je?“ Zašeptala jsem. Ticho. „Kate sakra co se děje?“ Eric se vzpřímil a otevřel pusu, nevydal však žádne slovo, zase ji zavřel. „Ericu, Kate, co je?“ Zařvala jsem, jak nejvíc to přes slzy šlo. „Das…Nemůžu nahmatat jeho tep...on…“ Konec. Pochopila jsem. Kde je ten vichr co mě mohl roztrhat na kusy? Tak kde je? Mohl zahubit mou bolest. Mohl mě zabít. Odnést pryč z tohohle světa. Z téhle noční můry. Z krku se mi vydral křik. Zařvala jsme tak silně, jak jen to šlo. Chtěla jsem ze sebe dostat alespoň kousek té bolesti. Nešlo to. „Marco, Marco!“ Vzdychala jsem skoro neslyšitelně do prázdna. Nemělo to smysl. Ale co má? Má moje existence teď smysl? „Miluju tě!“ zoufale jsem promluvila k mrtvému tělu. To nemůže být pravda, to ne. Oni se museli splést. Zběsile jsem šahala na Marcův hrudník hledajíc tlukot srdce. Vyděšeně jsem natáhla ruku ke krku a k zápěstí. Nic! Byla to pravda. Ta neskutečně krutá pravda. Konec. Myšlenky mi vibrovaly v hlavě jak rozžhavené jehlice bodající každou setinu vteřiny do každičké části mě. Zařvala jsem. Znova a znova, bezmocně se snažíc vyřvat trochu bolesti. Hlava se mi zatočila a před očima jsem měla jen černo. Spadla jsem na tvrdou zem…