Sen, či...co

„Proč?“ ptala se sama sebe plna řezavé touhy po odpovědi. Chtěla vědět spoustu věcí. Ale co to mělo za význam, když nevěděla proč? Proč žije? Nepotřebovala a nechtěla slyšet něco velkolepého, hrdinského nebo ohromného. Chtěla čistou, prostou odpověď.
Ležela jen tak na zádech a hleděla do nekonečné dálky. Odjakživa obdivovala nebe. Chtěla by mít takové brýle, kterými by dokázala zaostřit na jediný bod té potemněle zářící hlubiny. Třeba žije právě pro jeden z těch bodů, který je zatím nezaostřitelný, daleko, topící se. Třeba se ten bod konečně přiblíží a třeba se přiblíží ona jemu. A třeba potom pochopí. Byla zima. Chtěla spát.
A tak se v té husté, tmavomodré písni oblohy snášela do hvězd, jako žluté zrnko pylu tančící v jarním vánku. Fascinovaná maličkostí obrovského, levitovala nad vlastním bytím kdesi v nehmotné realitě. Uchopila zlehounka tu křehkou, ale tvrdou všemoc nad světy všech vesmírů a učila se s ní zacházet… Pro začátek vymazala utrpení a strach a nechávala se ovívat lehkostí, aby měla energii vyplout za hledáním toho jednoho bodu, který je možná smyslem její existence. A potom…
Cloumání… Tlak… „No tak! Zmrzneš ne!“… Jen něčí slova, dotek… Vytrhl ji.
Musela přestat snít. Chtěla se nadechnout, ale zklamalo ji, že zase cítí tíhu sloupce vzduchu nad svou hlavou. Zvažovala, jestli má smysl opět nahnat do plic ten ledový vzduch, když ho stejně zase bude muset vyhnat, jakmile ho trošku ohřeje. Než se pevně rozhodla, zvítězil reflex a nadechla se. Při nádechu cítila působení atmosférického tlaku na její rozpínající se plíce. Zase byla zima a zase chtěla spát. Bylo jí před chvílí tak nebesky.
„Proč?“ zeptala se ještě jednou, ale už neočekávaje odpověď. „Pro sen, vzlet a hledání onoho bodu.“ Ozvala se ozvěna snění v její duši. Už to ví.