Déšť

Už dávno jsem tě uklidila do pozadí. Do nejtemnějšího, pavučinami nejopředenějšího koutu svého ledově kamenného srdce. To kvůli tobě zemřelo. Chce se mi řvát, brečet! Přece jsi to byl ty, kdo roztrhal mé srdce na kusy! To kvůli tobě už nedokážu nic cítit! Mé srdce je prázdné, stejně jako má hlava. Byl jsi jediným mužem mého života, jediným mužem, kterého jsem kdy dokázala milovat. A teď jsi pryč, jsi s nějakou jinou. S jinou, které jsi postavil dům, splnil každé přání a ona tě dokázala odměnit pouze tím, že chce víc. Možná se pletu, možná jen je mé srdce tak hluboce propojené s mou myslí, že si nedokáže přiznat, že bys dokázal milovat někoho jiného. Vím, že nemám právo přemýšlet takovým způsobem. Nemám právo vůbec na nic, nepatříš mi a ani jsi mi nikdy nepatřil. To kvůli tobě se mi hlavou honí myšlenky na konec, na úplný konec.

Chtěla bych znát odpovědi na své otázky, na každou z nich, ale přijde mi, že pak by byl život každého člověka příliš jednoduchý a bylo by nudné ho takový prožívat. Jakou záhadnou cestou jsi vstoupil do mého prostého bytí? Kým jsi vlastně byl? Reálnou postavou v mém poklidném životě nebo jen výplodem mé vlastní, někdy až příliš živé a tvárné fantazie? Poslední dobou dost často navštěvuješ mé sny a já si pokaždé přeji, abys nebyl jen pouhým nádherným snem, který se s blížícím se rozbřeskem neúprosně rozplyne a zůstane po něm jen pouhá pachuť něčeho krásného, pachuť pomalu odeznívajícího snového poblouznění. Proč si přeji, aby sen byl skutečností a prázdná realita všedního života pouhým snem? Odpustila jsem ti snad?

Ležím v posteli a venku padá hustý studený déšť. Poslouchám jak dešťové kapky zvonivě bubnují do plechové střechy našeho domu. Představuji si jak se ty jednotlivé drobné částečky třpytivé vody spojují v úzké klikaté potůčky, razí si cestu po nerovném povrchu a spojují se do větších nepravidelných temných skvrn. Ty se pak na okraji střechy opět mění ve vodopády slaných slz, dopadajících na zem, ve snaze vytvořit různě velká jezírka v prohlubních půdy a nebo se vsáknout do mokré hlíny, aby se později opět mohly v podobě páry vznést k oblakům a vytvořit další a další bouřkové mraky. Slané kapky jsou jako mé myšlenky, které se jedna po druhé spojují do větších celků, postrádajících jakýkoliv smysl, aby se vzápětí roztříštily na miliony drobných nezachytitelných úlomků, které už nikdo nikdy nespojí dohromady.

V mrákotách vycházím ven do deště. Je osvobozující. Mé slzy se mísí se slanou vodou, stékající po tvářích. Tak přece jen mi ještě zbyly nějaké emoce a dokážu je projevit. Miluji déšť. Chci být jeho součástí, tolik si to přeji. A pak se to stane. Všechno kolem mě se třpytí, všechny ty drobné dešťové kapky, ulpívající na každém kousku půdy, na každičkém póru mé bledé kůže. Zastavuji se a zvedám svůj zmáčený obličej k zamračené obloze, rozpřáhnu paže jako křídla a nabízím své dlaně té temnotě nad sebou. A pak…? Pak mé volání někdo vyslyší a mé tělo se rozplyne, ztratí se v silných provazcích padajícího deště. Ve skutečnosti se cítím tak lehká a padám k zemi. Krev vytékající z drobných ran na zápěstích se míchá s tím množstvím vody. Nyní jsi volný, mé myšlenky tě už více nepoutají. Odpustila jsem ti už dávno…