Ale nikdo to nezvedal

Je noc a mě zoufale obklopuje tma. Mám za sebou už jednu noc bez spánku a asi mě právě čeká další. Je pro mě velmi překvapující, že za mnou přišel do pokoje.
„Nedělej, že spíš, vím, že jsi vzhůru!“ Nechápavě se na něj podívám, ale neřeknu ani slovo. Přiblble se usmívá a naznačí, abych šla za ním. Nezbývá mi nic jiného než poslechnout. Vylezu z postele a jdu v jeho stopách.
„Posaď se.“ Nechci si sednout vedle něj a tak radši zůstanu stát.
„Nechceš mi něco říct? Není něco, co bych měl vědět?“ Zakroutím hlavou a uhnu pohledem. Nedokážu se mu dívat do očí. Pořád se usmívá a očividně se velmi baví. Z jeho vlídného mluvení se za krátký čas stane řvaní. Teď už jen nadává na mou neschopnost, vyčítá mi uplně všechno i to, že žiju. Řežou mě oči, ale nemůžu brečet. Nechci, aby mě zase viděl na kolenou. Když si všiml, že tentokrát to nebude tak lehké, najednou se jeho chování změnilo. Pořád se usmíval a přitom mě vraždil pohledem. Vstal, přešel pokoj a zastavil se u mě.
„Víš, hodně jsem přemýšlel a uvědomil jsem si, že všechno začalo před deseti lety. Pamatuješ?“ Pohladil mě po tváři a zase si šel sednout. Cítila jsem jak mi slzy najednou stékají po tváři. Chtěla jsem odejít, ale on chtěl, abych tam stála dál. Utápěl se v mém zoufalství. Stála jsem tam hodinu a i když měla jen šedesát minut, připadala mi jako věčnost. Byla jsem šťastná za to slovo „vypadni!“ Nečekala jsem. Otočila jsem se a pomalu se sunula do svého pokoje. A teď, zase zoufale obklopena tmou. S otevřenou ránou na srdci. Potřebuji někoho slyšet, potřebuji slyšet hlas někoho, kdo mě má ještě trošku rád. Zkusila jsem zavolat čtyřem lidem, ale nikdo mi to nezvedal. Ani napsání sms „Prosím, zvedni mi to“ ani to nepomohlo. Najednou jsem tu byla sama. Ani jeden z nich mi nechtěl věnovat vlídné slovo. Asi měl pravdu, asi jsem vážně jen zátěž, asi je vážně chyba, že žiju. Plyšový medvídek se na mě nechápavě díval. Ten jeho pohled mě užíral a tak jsem ho hodila segře na postel. Nějaký hlas ve mně mi najednou šeptá „skonč to, je čas, jsi tady zbytečná, nikdo o tebe nestojí“ jen jsem zakroutila hlavou a zbaběle se schovala pod deku. Ten hlas mě však stále pronásledoval. Bolest, beznaděj a strach, už to nešlo vydržet. Vzala jsem nůž, který už nějakou dobu ukrývám ve své posteli a řízla jsem se do ruky. Hlas zmizel. Konečně bylo zase ticho.
Ještě jsem stihla napsal na stěnu:
RŮDÉ KAPKY PADAJ K ZEMI, HRŮZOSTRAŠNÉ STÍNY SMĚJOU SE MI, UŽ VNÍMÁM JEN TY KAPKY, CO PO RUCE STÉKAJÍ A HODINY, KTERÉ POMALU DOTIKÁVAJÍ.

A pak? Kdo ví...