Bez důvodu

Ruku v ruce jdou po uličce melého městečka, ve kterém bydlí i Ona i On. Dojdou do parku a tak Ona navrhne, že by se mohli na chvíli posadit na dřevěnou lavku. On souhlasí a tak Ona ho zavede na místo, kde mohou být oba sami. Chce být něžná a tak všechno začne malou nevinnou pusou. On ale tak pomalý být nechce a proto se rozhodně vzít všechno do svých vlastních rukou. Je připraven na všechny situace. Začne ji líbat a ona se rychle nechá svést. Jak ale přichází k tomu, že ona mu rozepne krásně bílou košili, co má zrovna na sobě, On ucukne, zvedne se z lavky a ustoupí. Neví co má říct, a tak jen prohodí: „Promiň, chtěl jsem ti to říct už dávno, ale nešlo to. Chtěl jsem být ještě chvíli s tebou. Miluju tě.“ ještě b chtěl něco říct, ale do očí mu vhrknou slzy a on se neudrží, rozpláče se a utíká z parku rychle pryč. Ona ještě stihne zvolat: „Počkej přece, proč….?“ Ale větu už nedokončí. Její srdce bylo zataženo černou hedvábnou záclonou a pár dní pro něj plakalo. Trvalo to, ale zvykla si s tím žít, žít s tím, že ho ztratila a už ho asi nikdy neuvidí.
o 3 roky později…
Když už jí bylo moc smutno, zašla se podívat na hřbitov, kde mohla být úplně sama. Procházela se kolem hrobů a dívala se na náhrobní kameny, na jména a na datumy úmrtí. Když už došla na konec hřbitova, podívala se na poslední náhrobní kámen v řadě, zděsila se natolik, že se jí zastavila krev v žilách. Uviděla Jeho jméno. I datum úmrtí. Zemřel před třemi lety. Neváhala a začala zjišťovat, co se vlastně stalo. Měl rakovinu a bál se jí to říct. Ještě pár dní žila s pocitem, že za všechno může ona. Život už pro ni neměl cenu, říkávala si často. Už ji nebavilo žít, říkala si, proč až teď, až teď znala důvod. Důvod, pro který chtěla zemřít. Přála si být s ním a ležet vedle něj v čistě bílém oblečení. Lístky červených růží padali pomalu na zem, když ona držela nůž a pokládala ho na levé zápěstí.
Teď už zase můžou být spolu…NAVŽDY.