Přátelství a naděje

Báro strašně mi chybíš…Kde jsou ty chvilky, ty naše nádherný společný chvilky u ohně na táboře, ve skautu. To naše plánování budoucnosti, to naše vysedávání po hospodách…naše průsery…proč jsme si tak daleko?
Za to můžu já…
Kdo já? Kdo může být tak krutý a krásný zároveň? Kdo má takovou moc rozdávat šťastné chvíle a chvíle plné bolesti a stezku?
Za tohle všechno můžu já…
Tak kdo jsi? Ukaž se mi, chcu ti něco udělat, protože mi ubližuješ, ničíš mě a nejen mě…
Mě nemůžeš vidět, nemůžeš mě uhodit, nemůžeš mi víc ublížit. Ani nevíš jak bolí mě, když jsem ti to všechno krásný muselo vzít.
Máš pravdu, newím, jak tě to bolí. Ale proč to všechno tedy děláš? Proč si vlastně ubližuješ? Proč mi ubližuješ?
Protože musím…
Já nic nemusím a můžu všechno, tak proč by jsi ty nemohlo přestat? A vůbec kdo jsi?
Já, já … jsem přátelství.
To jsme právě ztratila…
Ale máš mne…
A ty jsi kdo? Láska?
Ne ne, jsem naděje. Ztrácím se poslední a mě pořád máš. Pořád doufáš, že se to mezi tebou a Bárou dá zase dohromady…
Máš pravdu a já vím, že to zase bude dobrý…jednou…
A máš pravdu. Já neopouštím lidi napořád. A proto musím být já, přátelství, tak kruté. Ty musíš nejdřív trpět, musíš přijmout to, jak moc ti Bára chybí. A teprve potom budeš opravdu šťastná. A ty vaše lidské krásně chvilky mě drží při životě, to je to proč jsem ještě nevymizelo…
Protože lidé doufají. A proto se víc snaží udělat vše proto, aby tech krásných chvilek přátelství bylo co nejvíce…
Takže se musím víc snažit?
Ne. Musíš rychleji odpouštět a musíš se smířit s tím, jaká Bára ve skutečnosti je. O tom je přátelství, o kompromisech , o hledání společné cesty…
Ale ani naděje nemusím být vždy pravdivá…
Někdy je to prostě osud. A ten ty nezměníš ať se snažíš sebevíc. Někdy prostě je i přátelství bez naděje…bez budoucnosti…A potom se s tím musíš jenom smířit…Je jen na tobě, jak o dopadne…
Ale neztrácej naději…