Prokleté špičky

Už jsem zase tančila. Nemohla jsem si pomoct, tanec bylo to jediné, díky čemu jsem se ještě držela nad vodou. I když jsem nesměla. Nemělo mi to být dovoleno. Ale já dál tančila. Bezpochyby mě to bude stát další fůru vysvětlování. Jenže jsem nepřestávala tančit. Správné držení rukou, nohy v páté pozici. Poté se ladně zvednout do arabesky, nezapomenout na špičku. Stojná noha se mi podlamuje a já padám na obličej. Zvedám se a tančím dál. Pár nezdařených pokusů o piruetu a zase se řítím k zemi. Opět se zvedám a neúnavně se nažím tančit dál. Pro jistotu se posunu k tyči a pevně jí stisknu. Srovnám záda, zatlačím ramena dolů a levou paži natáhnu před sebe do přípravné pozice. Zvedám levou nohu a chystám se na frappé. Něco tak primitivního přece musím zvládnout, navíc s podporou tyče, které se držím až křečovitě. Několikrát nohu položím, protože ztrácím rovnováhu.
Opouštím stěnu tělocvičny a sunu se doprostřed. To by v tom byl čert, abych nezvládla tu pasáž pro malé děti. Tancovala jsem ji už ve svých osmi letech. Všechno začíná pouhým echappée, následují dvě točky zakončené arabeskou. Začínám skákat.
Raz, dva, tři.... raz, dva.... raz... tři...
Kácím se k zemi. Opět jsem to nedokázala, vlastní tělo mě zradilo. Ležím na zemi a nechávám slzy stékat mi po tvářích. Tečou mi do vlasů, mokří můj precizně vyčesaný drdol. Sedám si. Hlava se mi točí jako po divoké jízdě na horské dráze. Prohlížím si své nohy. Tak silné bývaly, plné života. Nejdelší nohy souboru. A také nejlepší. Kde jsou ty časy? Teď už mě nedokáží unést.
Sundávám si piškoty a odhazuji je do rohu tělocvičny. Pomalu se zvedám na kolena a po všech čtyřech se snažím dostat ke dveřím vedoucím k šatnám. Tam si oblékám džíny a černé tričko s dlouhými rukávy. Taneční dres ukládám do batohu. Při odchodu ze šatny zamykám a těžkým krokem odcházím. Ten krok už dávno není ladný, baletní už ani náhodou.
Za dveřmi na mě čekají moje berle. S povzdechem se jich chopím a s jejich oporou jdu pryč. Daleko z toho zakázaného místa.