Slzy štěstí

Skláním se nad hrobem mého muže. Je to měsíc, co byl pochován. Snažím se potlačit slzy, ale nedaří se mi to. Tváře opět cítí tu slanost. Je to měsíc a květiny na jeho hrobě zvadly. Proč nikdo nepřinese nové?
Vzpomínám na smuteční obřad, jako by to bylo včera. Tolik lidí se s ním chtělo rozloučit. Každý pohlížel na mne soucitnou tváří a podával mi ruku se slovy „Upřímnou soustrast“. A kde jsou ti lidé dnes? Proč nedají květiny k jeho hrobu? Bylo to jen povrchní gesto, když v černých šatech říkali „sbohem“? Všichni odložily černý šat a vyčkávají, až zase někdo z jejich vzdálených příbuzných zemře, aby mohli parazitovat na neštěstí jiných.
V tom jsem se k hrobu otočila zády, stejně jako to udělali ostatní. A bezcílně jsem kráčelala po úzkých cestičkách hřbitova. Jaké by to bylo kdyby tenkrát dojel domů? Nad tím přemýšlím už od první chvíle, co jsem se to dozvěděla. Vše si dokáži živě představit. Přijel by domů naprosto opilý a následoval by stále opakující se scénář. Křik, rány… Vydržela bych to? Nebo bych udělala to, k čemu jsem se odhodlávala už delší dobu? Všechen strach a zlobu bych vyjádřila jedním výstřelem.
Nic z toho se ale nestalo. Osud byl řešením mých problémů, mé bolesti. Opouštím hřbitov a jdu vstříc novému životu. A slzy, jež mi stékají po tváři, jsou slzami štěstí.