Anděl a slavík

Viděl jsem Anděla, stál uprostřed silnice a plakal. Bílé šaty měl potřísněné blátem. Bosý vězel v kaluži, do které se snášela pírka z jeho křídel. Hlavu měl skloněnou a z dlaní malou kolébku, do níž hleděl – ležel v ní slavík. Očka měl zavřená a i jeho pírka padala. Někdo ho zabil. Anděl vzhlédl k nebi, nastavil svou tvář dešti a do šedivých mračen se ptal: „Proč? Proč ten slavík musel zemřít.“ Čekal, že mu odpoví, však mlčel. Rozkřičel se, ale nikdo ho neslyšel. Klesl na kolena a zavřel i své oči, aby zahnal štiplavost slz. Z křídel mu vítr právě sfoukl poslední z jeho labutích per – vzdal se své víry. Došel jsem k němu a přes ramena mu přehodil svůj plášť. Popadl ho a tak jako on svíral slavíka, něžně a v bezpečí u svého srdce, nesl jsem i já Anděla k sobě domů. Usnul v mé posteli a stále nepřestal svírat svého slavíka. Ráno jsem na polštáři jen dvě malá pírka – jedno bílé a druhé tmavé. Pohřbil jsem je na zahradě, kde pak vyrostl strom s květy bílými jako Andělovo peří a zpívajícími jako ten malý slavík. Hraje si teď na něm můj syn…