Příznaky

Život je plnej příznaků - abstinenčních. Protože jako lidi jednoduše nedokážeme vydržet bez přítomnosti někoho dalšího, bez doteku nebo alespoň náznaku nějakých citů, jakých se nám od lidí, které známe, dostává.

Koncert...
//Jediný, co jsem vnímala v tý chvíli byly tóny "be that thing" ... my, poskakujíí a narážející do sebe uprostřed toho davu. Byla to chvíle, kdy jsme se snažili držet u sebe, ale vždycky jsme se ocitli každej na úplně jiý straně. Nakonec jsme se vždycky našli, že jo, ale stejně to byl divnej pocit, stát na vlastních nohou - trochu přiopilá - a snažit se najít botu, která se mi zula. (A přiznávám, že to bylo nepříjemný, cítit vajgly pod chodidlem v ponožce). Ale mě bylo fajn. Nebyly tam žádný depresivní stavy, co člověka hned položí (hlavně když už nemá na cigára ani na pivo). Ale ne. Byl tam ten fajn pocit, že mě někdo najde .. a když ne, tak se tu můžu opile motat ještě nějakou chvíli a nikomu to nepřijde divný... protože všechny děti jsou v hlouby duše opilecký trosky - stačí tu část objevit- ...a správně nasměrovat, do tý správný cílový stanice... //


Když tohle všechno skončí, emoce se vžycky dostanou zase do těch správných mezí, do zajetých kolejí. Ten vybuzenej stav, ve kterém se vždycky na chvíli ocitáme, zmizí a nastává ta správná realita, kdy se začínáme zase cítit osaměle.

OO
//Držela jsem Ti vlasy a tys blila na kořeny stromu, co na nás vrhal stín. Možná ti bylo blbě z tý houby (asi určitě) a možná taky z toho všeho kolem nás. Naproti nám byla škola a já se opile smála a říkám, že před školou sem ještě nikdy neblila. Pak říkám, že jsi mě asi trumfla, co se týká nejkurióznějších míst, kde už jsem hodila šavli.
Zvracíš a říkáš - ještě jsem nikdy nezvracela-
A já, že jednou to musí bejt poprvý. A pak jsem kouřila. A ty taky. Říkáš, jak moc seš mi vděčná. A já, abys už nepila.
Taky mi bylo blbě. Ale jen na duši. Ale byla jsem ráda, že ti bylo dobře, protože mě taky dycky záleželo na tom, aby se nou někdo byl, když jsem opilá...
Něko musí věřit tou, že život nestojí za všechny ty apatycký pohledy, co na něj hážu. Za ty prázdný pohledy do zrcadla když se ráno probudim a kolem je jen tma a jinak nic//

jinak nic

stačí chtít a uvidíme všechny ty barvy. Ale dokud budu mít zavřený oči, tak se to nestane. Nebude láska a nebude nikdo, kdo by mě přesvědčil, že štěstí je něco, za co se má bojovat.

Nic z toho neuvidíme, protože každý z nás má v sobě něco, s čim musí nejdřív bojovat.

A každý díte má v sobě opileckou trosku.
Musíme jim najít svět, ve kterym nebude všechno to ZLO-