Priority

...a tak tam jen tak ležela a vzpomínala. Na časy, kdy byla šťastná. Nedosáhla sice toho, po čem toužila, ale i ta cesta k tomu ji naplňovala. Před rokem, v době, dky se její sen rozpadl, ona se vracela domů a poslouchala svou oblíbenou píseň, řekla si:,,teď ji slyším naposledy. Znovu si ji pustím, až budu dokonale šťastná. Vždy měla dvě priority, nikdy však nedosáhla obou dvou zároveň. Když dosáhla jedné, druhá se rozplynula a naopak. A tak to bylo stále dokola. Jako zaseknutá magnetofonová páska, přehrávající pořád dokola jeden jediný úsek písně. Jejího života. A v posledních týdnech? Opět dosáhla jedné ze svých priorit. Té co pro ni znamenala o něco víc. Dříve by jí to stačilo. Teď však chtěla víc. Chtěla i tu druhou. Má na ni přece právo! Proč by ji mohl mít každý, jen ona one? Proč ji neustále nemůže dosáhnout, i když ostatní ano? Myslela si, že se něco zlomilo. Pomalinku, ale jistě dosahovala té druhé. Nechápala, jak je možné, že se jí začíná tak dařit. Cítila, že je šťastná. Ale pořád čekala. ,,Ano, jsem šťastná, ale ne dokonale. Ale zanedlouho třeba budu. Už to mám na dosah! Ještě chvíli počkám a..." a nic. Prázndo. Vše zmizelo. Proč? A kam? Zbyly jen otázky. Jako vždy. Otázky, které si milionkrát kladla, ale nikdy na ně nedostala odpovědi. Jak by taky mohla, když je kladla sama sobě? A kdyby je položila tomu, koho se týkají? Neodpověděl by jí. Nikdy neodpověděl. Co nejrychleji by to smetl ze stolu, a dělal jako by nic. A tak se zachovala stejně, ačkoliv po odpovědích tolik toužila, a ty otázky pálily a pálily...

Přetočila se na druhý bok, a plyšového medvídka přitiskla o něco blíž. Přejela tváří po jemné plyši a v hlavě jí utkvěl okamžik, kdy se takto dotkla milované tváře. Zatřepala jí, aby ji vyhnala. Vždy se snažila naučit vzpomínat s úsměvem. Občas se dařilo. Časem. A jak u čeho. Pohled jí utkvěl na papíře, ležícím na stole. Nepřehledné písmo, nepatřící jí. Vstala, došla k němu a vzala jej do rukou. ,,Když mám všechno, nechci nic, když nemám nic, chtěl bych mít víc" četla polohlasem a pokoušela se co nejpřesněji vnímat význam těch slov. ,,Kéž odletíš s anděly, odletíš se všemi, až zašeptám přání, až zašeptám : ztrať se mi." Jenže Ona se neztratí. Bude tu dál, ačkoliv o ni nikdo nestojí, a spousta z nich ji proklíná. Proč se Jí nedokáže zbavit? Upustila papír zpět na stůl, ten se však snesl na zem. Měla chuť na něj šlápnout, skočit, zvednou, roztrhat...ale neudělala to. Ještě ho bude potřebovat, a opatřovat si ho znovu nechtěla. Zalezla zpátky do postele, a pohladila plyšového medvídka. Dostala ho tu noc, kdy chtěla vyjít s pravdou najevo. Krásný večer a noc, taková už další nebude. Ale neudělala to. Až později. I to bylo možná brzo...

Cítila, jak na ni padá únava, ale nebyla schopná usnout. Stejně jako několik předchozích nocí. Tělo unavené, neschopné náročných pohybů, mysl, toužící na chvíli vypnout, upadnout do spánku, v němž by bylo něco jiného. I z nich měla strach. Mohlo by se v nich vrace to krásné, co není. Byla by v nich šťastná, protože v nich by dosáhla i té druhé priority, a to celkově. Probuzení do reality by bylo o to bolestivější. Mnohem bezpečnější je nesnít. Alespoň pro ni. Ráda by se znovu zasnila, skládala střípky svého štěstí, ale bála se toho. Realita je natolik jiná...a nejspíš by to ani nedokázala, když to, jak teď žije, je natolik odlišné. Odlišné od všeho, co si tolik přála. Zbyla jen ta jedna priorita, ale i ta se občas kalila nenaplněnou druhou. Hodlala ji však bránit jak jen to půjde. Tuto jí nesmí nikdo vzít, ani žádným způsobem ohrozit! Znamená až příliš mnoho...

Hleděla na bílý strop, aniž by jej pořádně vnímala. Další z věcí, které se stále opakovali. Vztáhla ruku po mobilu a našla příslušné SMS. Ráda se k nim vracela. Nebyla v nich žádná významná slova, ale i to, co v nich pokaždé našla, stačilo. Stačilo to, že vůbec existovali. Kdy přišla první z nich? To bylo někdy v létě. Už tak dávno. A poté jich bylo stále víc. Dodnes je má uloženy všechny, není schopna zbavit se jich. A tak se k nim vrací a mučí se tím, co bylo a nebylo...co mohlo být...

Obrátila se ke zdi a zabořila obličej do polštáře. Nikdo nesmí slyšet její výkřik. Nikdo nesmí slyšet její vzlykot. Maskovala ho hudbnou, svým oblíbeným lékem. Asi se její tělo nasytilo až příliš a zvyklo si, poněvadž teď nepomáhal. Nebo pro duši prostě nestačí. Přemýšlela nad tím, pokolikáté už ji ta druhá zničila. Asi už by to nespočítala, ačkoliv si vše tak dobře pamatuje. Jako kdyby měla radar, kterým kolem něj vyhledávala štěstí, a jakmile ho objeví, okamžitě ho zničí. Proč? K čemu to všechno? Jak někoho může bavit ničit tak druhé? Co z toho oni sami mají? Koho může bavit rozsévat kolem sebe neustále bolest a utrpení? Ačkoliv nebyla chyba jen na Její straně. Mohl se tomu bránit. Otevřít oči, prohlédnout, poslechnout si názor ostatních. Ne se podle něj řídit, jen vyslechnout a zamyslet se. Pomohlo by mu to? Pomohlo by to jim? Kolik už jich díky Ní zničil? Kolik po světě jeho přičiněním chodí trosek? A ona, ležící tu je jen jednou z nich. Jednou z nejasného počtu. Zná aspoň on ten přesný? Těžko říct. To se prostě nedozví...

Zachumlala se pevněji do peřin, a ještě víc se rozklepala. Byla jí zima, stejně jako v poslední době skoro pořád. Už necítila to teplo, sálající z jeho tělo, které ji hřávalo, když lehávala přitisknuta těsně k němu pod jednou dekou. Teď je pod ní sama. Dříve ale nebyla! Párkrát byl s ní...zakrýval ji, zabalil až po bradu a tak mile se usmíval...semkla víčka, aby tu vzpomínku zaplašila. Ten kouzelný úsměv, kterým ji výtal a vyprovázel, kterým se, jak si všimla, usmíval jen na ni. Mel ho jen pro ni. To už jej nikdy neuvidí? Rozplyne se v davu neznámých tváří? Zmizí v cizotě?...

Pokusila se pohnout rukou, ta však náhle ztěžkla, a tak ji nechala tam, kde je. Vždy když přišla naděje, vše se začalo obracet a měla pocit, že své štěstí předává dál tam, kam chce a kde je ho potřeba, Ona jí ji sebrala. Stačilo Jí k tomu málo, zatímco ona, ležící tu zlomená, byla jen další nedobrovolnou loutkou v Jejích rukou. Toužila se z nich vymanit, dostat z nich i jej. Ale to nešlo. On se odpoutat nedokázal. Chtěla mu pomoct. Dát mu to, co potřebuje, osvobodit ho, ale něco v něm mu pořád bránilo. Klidně by mohla odejít. Vybudovat si obrannou zeď a žít si za ní. Popřít veškeré city, schovat se za masku, vytvořit odstup...ale nemohla, a nechtěla. Nechat ho v tom? V žádném případě. Třeba ještě nějaká naděje příjde...Aby ji Ona opět zničila...