Život je fajn

S přitroublým úsměvem procházela parkem. Nevšímala si part teenagerů, které se poflakovaly na lavičkách a popíjely alkohol. Od některých dokonce stoupal kouř cigaret. Nevšímala si ani několika „bárbín“, které mířily ze školy a plánovaly nálet na nový obchoďák. Nevšímala si ničeho, co by se dalo označovat za negativní.
Dívala se na chodník před sebou a v hlavě měla jedinou myšlenku. Mělo ji napadnout, že když toho mága požádá o pomoc, bude to mít i vedlejší účinky – např. to, že by jí aktuálně bylo jedno, kdyby do ní vrazilo auto, což asi moc v pořádku nebylo. Ale byla na tom tak, že jí to nevadilo. Myšlenka byla všudypřítomná.
Někdo do ní strčil. Se stálým úsměvem se podívala, o koho se jednalo. Jen nějaké škvrně, chtělo si zkrátit cestu. To jí nemohlo zkazit náladu. Vlastně, přesněji řečeno, nic jí nemohlo zkazit náladu. Dál pokračovala po vydlážděné cestě k přechodu.
Zastavila se na okraji silnice a počkala, až ji dojde nějaká paní v starorůžové sukni s koženou kabelkou. Dřív by si pomyslela, jak někdo něco takového může nosit. Teď ale nic nedokázalo přehlušit myšlenku…
Zavzpomínala, co se vlastně stalo. Vždycky byla depresivní, měla problémy s nespavostí a když už usnula, provázely ji noční můry. Bývala si jistá pouze tím, že život nemá smysl a jediný rozumný cíl je smrt. Pak se jí ve snu zjevil onen mág… řekl jí, že má řešení jejích problémů… a opravdu, pomohl jí.
Přešla silnici a vešla do ZUŠky, kde strávila další dvě a půl hodiny kreslením. Dřív by jí vadilo, že tráví další čas s lidmi. Teď jí lidé připadali sympatičtí a tak se na ně stále usmívala.
Když Kreslení skončilo, venku se již stmívalo. Zamířila do tmy, která pomalu získávala nadvládu nad městem. Zahnula do jedné nenápadné uličky, která se v danou denní dobu dala označit za potenciálně nebezpečnou.
Stále se usmívala, jak jinak, takže muže, který před ni vyskočil ze stínu, značně překvapilo, že se viditelně nelekla. Na okamžik ho to vyvedlo z míry, ale pak se vzpamatoval a vytáhl něco z kapsy
„Prachy nebo život,“ procedil skrz zuby známou formuli.
„Já s sebou ale peníze nemám…“ pokrčila omluvně rameny a chystala se ho obejít. On ji však prudce zarazil trhnutím za rameno.
„Fakt ne?!“ rozzuřeně zasyčel a výhružně jí před obličejem zamával kudlou, kterou předtím vyštrachal v kapse.
„Doopravdy, je mi líto,“ usmála se a znovu zamířila k odchodu. Muž asi nevydržel s nervy a kudlu, kterou držel v ruce, jí vrazil do břicha.
Krev a otupující bolest…
Usmála se. Zděsil se toho – prožívala šílená muka a přesto se usmívala. Došel k jednoduchému názoru – musí být prokletá, musí být poslem Ďábla!
„Život je fajn, viď?“ naposledy se zasmála. Potom jí klesla víčka a v hlavě zůstala jediná myšlenka. Stále ta proklatá myšlenka vnuknutá tím proklatým mágem…
Život je fajn.