Poslední rána

Ta malá dívenka seděla schoulená v rohu prázdné místnosti,kde bylo takové chladno.Přemýšlela jestli má brečet…Nebrečela už přece tak dlouho,tak proč začínat právě teď?Snažila se ty slzy zadržet.Byla už přece tak velká.Jenže pak si uvědomila,že to udělala zase.Kdy to vlastně bylo poprvé?Ani to už si nepamatovala.V hlavě se jí honilo tolik bolavých myšlenek.Kdy na ní její vlastní máma vztáhla ruku poprvé?Kdy se jí poprvé na rukou objevili ty velké modřiny a kdy byla poprvé zavřená za trest do týhle prázdný místnosti?Neustále přemáhala slzy a ptala se sama sebe,kdy jí už někdo konečně pomůže.Kdy skončí období dlouhých rukávů a věčného krytí monoklů?Skončí to vůbec?Zoufale hleděla na své krvavé šrámy po celém těle a pak uslyšela kroky..Uvědomila si že se zase vrací…Bůhví,co si přinese tentokrát.Doufala jen,že to nebude nic většího než váleček na těsto.A pak uslyšela zavrzání dveří.Zvedla svoje uslzené oči a zahlídla tu ženu.která jí dala život a zároveň o něj každý den znovu a znovu usilovala.Ta žena tam stála,světlo z chodby za ní zářilo a dívenku bodalo do očí.Stála tam jako sám bůh a rozhodovala o jejím životě.Žít či nežít.Toť otázka.Jenže odpověď nezáležela na ní.V jejích rukou její život neležel.Zvedla se a čekala,co se bude dít.Její matka jí chytla za ruku a odtáhla ke stolu.Kolikrát jenom doufala,že už se to nebude opakovat.Kolikrát snila,že to bude naposledy?Seděla u stolu a ptala se sama sebe,co vlastně provedla.Jenže vždy,když se jí zeptala ji čekalo jen další kolo a tak už raději veškeré otázky i všechen odpor odložila stranou.Přestala žít svůj život a stala se otrokem.Otrokem vůle své matky.Udělej tohle,udělej tamto.Jiné věty v životě neslyšela a v životě nejspíš neuslyší.Vzdala se té naděje…Jen dál bezmyšlenkově pracovala na svěřeném úkolu,zatímco její matka si šla opět zakouřit.A pak uslyšela její naštvaný hlas jak na ní volá přes celý byt.Zase se to blížilo.Zase něco provedla.Ale co?.Postavila se a sledovala jak se k ní blíží její postava a jak napřahuje ruku a pak už si nic nepamatovala.
Jak by mohla.Rána přišla přímo do spánkové kosti,už tak dost zbídačené.Zatímco její matka si ještě neustále vybíjela vztek na jejím ležícím těle,ona zatím dodýchávala.Neslyšela už houkačky přivolané policie,ani zděšený výkřik strážnice,která vtrhla do domu.Neslyšela ani vzrušený šepot sousedů za policejní páskou a neslyšela ani detektiva,jak si jen potichu říká:,,Jen kvůli nevysypaném popelníku“.A neslyšela ani svou matku jak ve vězeňské psychiatrické léčebně špitá něžná slůvka své dávno mrtvé dceři.