1.kapitola - Zjištění

1.kapitola - Zjištění

S výkřikem jsem se probudila z děsivého snu. Edward vedle mě se úzkostlivě napjal a jeho studené prsty opatrně přejeli přes můj zpocený obličej. Jakmile jsem se pohledem ujistila, že je vedle mě, uvolnila jsem se a schoulila se na jeho svalnatou hruď.

"Chceš si o tom promluvit?", zeptal se starostlivě a ačkoli jsem se mu nedívala do tváře, cítila jsem v jeho hlase obavy. Vyčerpaně jsem zavrtěla hlavou.
"Opravdu?"
"Myslím, že by tě to nezajímalo," povzdychla jsem si.

Rty se dotkl mých vlasů a studenými prsty mi podepřel bradu, abych se mu musela podívat do očí, ale já jsem trucovitě koukala otevřeným oknem do brzkého mlžného rána. Vlastně jsem se divila, proč mi není zima.

"Sama moc dobře víš, že se o tebe zajímám až v nebezpečné míře," pousmál se svým křivým úsměvem, který jsem sice neviděla, ale cítila jsem jeho hřejivou sílu na kůži a vlasech, a znovu mi zvedl tvář. I když jsem věděla, že hned jak se mu podívám do očí, všechno ostatní zmizí a já už nebudu vědět, na co jsem myslela, poslušně jsem pohlédla do jeho zlatých očí. Jak jsem říkala. Okamžitě jsem měla v hlavě vymeteno a jediná věc, na kterou mi v hlavě zbylo místo, byl on. K mé veliké smůle vypadal dnes ještě mnohem lépe než kdykoli předtím. Ale takhle překvapená jsem byla vždycky. Jeho krása jako by každým dnem rostla a rozvíjela se. Třeba jednoho dne dospěje k naprosté dokonalosti, ke které ani teď neměla daleko. Ale to už snad budu jako on a budu pro něj ta nejkrásnější a hlavně: už nebudu takové hrozné nemehlo. Ale co když už mě potom nebude chtít? Až vyprchá vůně mé krve, která ho tolik přitahuje, co udělá? Na tyhle otázky jsem radši nechtěla znát odpověď. Samozřejmě mi je už jednou zodpověděl... Ale co se může změnit za pár let? Nebo spíš desetiletí...

Znovu mi přejel ledovými prsty po čelisti a, jako by mi mé nevyslovené trápení vyčetl z očí, políbil mě na ušní lalůček.
"Řekni mi, na co myslíš," prosil.
S povzdechem jsem mu to vylíčila, ale samozřejmě s malými úpravami. Věděla jsem, jak ho znervózňuje moje posedlost jím, a tak jsem si radši poznámky o jeho kráse nechala pro sebe.
"Ale no tak, Bello," zasmál se Edward najednou. Naštvaně jsem se na něj podívala. Bylo mi jasné, že to bude brát takhle. Jakože je to vážně skvělý vtip.
"Možná bych se měla dát na dráhu komika, když jsem tak vtipná, co říkáš?" odsekla jsem a periferním pohledem sledovala, jak se jeho rozesmáté rysy mění v zamyšlenou masku.
"Neříkej mi, žes to myslela vážně."
"Evidentně."
"To nemůžeš myslet vážně! Copak to vážně nechápeš?" zamračil se na mě nazpátek. "Kolikrát ti mám ještě říct, že i když budeš upír, budeš pro mě pořád stejná. Dobře, možná budeš trošku rychlejší a trochu žíznivější, ale pořád to budeš v podstatě ty. Tady to budeš ty," položil mi něžně jednu ruku na srdce a druhou na tvář.

Odhodlaně jsem se na něj podívala, rozhodnutá nenechat rozutéct své myšlenky, abych našla stín lži nebo pochybností v jeho očích. Ale nic takového v nich nebylo. Jenom bezmezná důvěra a oddanost, nyní trochu prosycená bolestí z mých pochybností.
"Ach. Promiň," zašeptala jsem, když jsem si uvědomila, co ho to musí stát trpělivosti, pořád mi opakovat jak mě miluje.
Edward jenom zavrtěl hlavou a přitiskl mi prst na rty. Pak, když si byl jistý, že mě přesvědčil, si mě přitáhl k boku a paže mi ovinul kolem boků. Přitiskla jsem se k němu a najednou jsem zesíleně vnímala chlad, který vycházel z jeho těla i z dokořán otevřeného okna.
"Chceš to tedy ještě jednou zopakovat?" ozval se jeho medový hlas, když jsme chvíli leželi v nehybném obětí.
"Nemusíš," zamumlala jsem, ale přesto jsem podvědomě věděla, že potřebuji ujištění, další z mnoha ujištění. Jako vždycky vycítil z mého tepu, že jsem rozrušená, a vzal mou hlavu do dlaní. Tentokrát jsem se nebránila.
"Miluju tě," zamumlal zvučným hlasem, o kterém se nedalo pochybovat.
"A jsem strašně rád, že jsi souhlasila, že si mě vezmeš," pronesl už hlasitěji. Šťastně jsem se k němu přitiskla, když vtom jsem ucítila jak ztuhnul.
"Co se-."

"Ehm..."
Můj bože. Pomalu jsem v hlavě přerovnávala všechny hlasy, trochu paradoxně, když v tomhle domě mohl být jen jeden další člověk. Pak, když můj šokem zpomalený mozek konečně přišel na tu správnou osobu, jíž patřil hlas, jsem se pomalu vykroutila z Edwardova objetí a podívala se do dveří. Tam, mezi futry, stál můj otec v modrém županu a třásl se vzteky.