2.kapitola - Charlie

2.kapitola - Charlie

"Ne, tati, to-to-to není, jak to vypadá, vážně!," začala jsem okamžitě koktat na Charlieho zamrzlého ve dveřích. On ale jenom zvednul ruku, aby mě umlčel, a zhluboka se nadechl. Po pár vteřinách ticha narovnal shrbená ramena a smířlivě se na mě usmál. Já jsem na něj jen nevěřícně zírala.

"Bells, mohla bys prosím jít udělat snídani?," pronesl Charlie zvučným hlasem a ukázal ke schodům za svými zády.

"Tati, je půl osmé ráno a je sobota," připomněla jsem mu.

"To nevadí, prostě běž!," rozkázal na první pohled pevným hlasem. Už jsem začínala tušit o co jde. Vstala jsem tedy z postele a vrhla prosebný pohled k Edwardovi. Ten už stál a v očích měl bolestný výraz. Samozřejmě už věděl, co má Charlie na srdci. Když jsem si Edwardům zmučený pohled spojila s tátovým pevným výrazem, potvrdilo mi to moji první domněnku. On... Ne to není možné, Charlie takový není. Nebo je? Nedokázala jsem rozšifrovat jeho výraz, takže jsem radši prošla po špičkách kolem něj. Naposledy jsem se otočila na Edwarda a v tuhle chvíli mi bylo líto, že jsem jediná, které nemůže číst myšlenky. Kdyby je mohl slyšet, slyšel by, jak na něj křičím: "Hlavně mu neubližuj! Ať ti řekne cokoliv, hlavně mu neubližuj!". Ale protože nemohl, aspoň jsem se na něj prosebně podívala. Zdálo se, že pochopil, protože přikývl.

Charlie se na mě udiveně otočil.

"Ty jsi ještě tady, Bello?"

Zavrtěla jsem hlavou se slzami v očích a seběhla do prázdné kuchyně. Slyšela jsem, jak se nahoře zabouchly dveře mého pokoje s hrozivou definitivností. Sedla jsem si ke stolu a začala klepat prsty o stůl. Jak vteřiny ubíhaly, ťukání nabíralo rychlý rytmus a nabývalo na intenzitě. Za chvíli se ztichlým domem nesla hlasitá ozvěna úderů na dřevo. Děsila jsem se toho ticha. Nechápala jsem, jaktože jsou tak potichu, když mi bylo jasné, že se pohádají. Vteřiny se změnily v minuty a všude se pořád rozléhala jen ozvěna mého netrpělivého ťukání. Když se hodinové ručičky konečně doplazily na třičtvrtě na osm, byla jsem už tak nervózní, že jsem nemohla dýchat. Další výhoda upírství, v tuhle chvíli bych dýchat nepotřebovala... Sakra, co tam děje? Po pár sekundách jsem se konečně odhodlala vydupat po schodech a zjistit co se děje. Ale jakmile moje noha dopadla na první schod, rozletěly se dveře mého pokoje dokořán. Nervózně jsem koukala do patra na Charlieho a Edwarda, jak vycházejí z mé ložnice, a ve vzduchu jsem cítila podivné napětí.

"Takže jsme se dohodli," řekl Charlie. To nebyla otázka.

"Je mi líto, Charlie, ale vaše rozhodnutí nemohu respektovat," ozval se vyrovnaným hlasem Edward. "Sám velmi dobře víte, že Bella už je dospělá, a může si dělat co sama uzná za vhodné."

"Dokud žije v mém domě, tak rozhoduju já," zrudnul Charlie a nevědomky zatínal pěsti. "Bude to, jak jsem řekl. I kdyby ses rozhodl nerespektovat," to slovo doslova vyplivnul, "mé rozhodnutí, stejně s tím nic nenaděláš." Z jejich vět mi naskakovala husí kůže. Celkem rychle jsem si domyslela, že Charliemu asi naše svatba není po chuti.

"Dobře," kývnul Edward. "Bello?," otočil se na mě.

"Sám víš, Charlie, že tě mám ráda," řekla jsem a upřeně se mu dívala do očí, "ale pokud mě přinutíš si vybrat, taky víš, koho si vyberu."

Charlie ještě víc zrudnul. "Ať je tedy po tvém. Tvoje kufry jsou v garáži."

S pootevřenou pusou jsem na něj zírala. Věděla jsem, že bude proti, ale že bude proti až tak, aby mě vyhodil... To mě ani nenapadlo. Se staženým hrdlem jsem pomalu zavrtěla hlavou.

"To nemůžeš myslet vážně, Char- tati," vyhrkla jsem, "copak už nechceš, abych tu zůstala? Vždycky jsi tak bojoval a teď..." Na zbytek věty mi nestačil dech. Najednou jsem nemohla dýchat a před očima mi začala vířit mlha. "Bello, pořád chci, abys tu bydlela. Ale když se chceš za něj vdát..." V uších mi hučela krev, hlava se mi zamotala a já jsem se odporoučela vstříc chladným kachličkám kuchyně.

"Bello?," slyšela jsem Edwardův zastřený hlas, "Bellinko?" O chvíli později jsem ucítila, jak mě vzal do náručí a přitáhl si mě k tělu. "Co-si-myslíš-že-děláš?," odsekával Charlie a i když jsem ho neviděla, byla jsem si jistá, že jeho obličej právě nabral sytě rudou barvu. Neslyšela jsem, co Edward odpověděl, nebo jestli vůbec odpověděl.

"To si vážně myslíš?," zaječel najednou Charlie, "vážně si myslíš, že by s tebou šla? Tak ať si jde. Kufry jí dám před dveře. Ty už nikdy nepřekročíš práh tohohle domu!"

Otevřela jsem oči a pohlédla na svého majetnického otce. Vypadal trochu jako bůh pomsty, jak stál ve dveřích a málem se mu z nosu valil dým. Uvědomila jsem si, že už stojíme před domem, až když ze dveří vylétly halabala sbalené kufry. Byla jsem si jistá, že kdyby tu nebyl Charlie, Edward by vyběhl a všechna zavazadla pochytal ještě než by dopadla na zem. Teď jenom strnule stál, ruce, na kterých mě nesl, se mu třásly rozčílením.

"Pusť mě," zašeptala jsem, "jsem v pohodě." Neochotně mě postavil na zem a dál pokračoval s Charliem v souboji ostrých pohledů.

"Charlie," vydechla jsem a můj otec se na mě neochotně otočil. Popotáhla jsem a rozběhla jsem se k němu a objala ho. Charlie mě překvapeně stiskl, když jsem mu začala kropit rameno horkými slzami. Všechno, co jsem mu chtěla říct, jsem zmáčkla do prostého: "Děkuju za všechno. Mám tě ráda." Pak jsem se mu vykroutila a sebrala dvě tašky, které obsahovaly celý můj skrovný šatník a hodila je do kufru nablýskaného stříbrného Volva, který Edward už otevřel. Bez otočení jsem rychle nasedla na přední sedadlo, abych se nemusela dívat na Charlieho zmučený výraz, o kterém jsem věděla, že se mu usadil na tváři. Edward už seděl na místě řidiče a startoval. Naposledy jsem se otočila na dům, ve kterém jsem žila bezmála dva roky, a na mého otce, se kterým jsem ty dva roky strávila. Slzy se mi začaly hrnout do očí a tak jsem se otočila a zírala dopředu.

"Jeď prosím co nejrychleji," poručila jsem Edwardovi a jak se můj... Charlieho dům ztrácel v dáli, slzy konečně prolomily těžce vystavěnou hráz.