KVŮLI TOBĚ

Seděla na místě, kde prokleté duše bloudí v čase. Zahleděla se dolů, tam kde projížděly osvětlené životy neznámých lidí. Každý se hnal za svým osudem. Rychle, bezohledně, sám za sebe.
Vítr si pohrával s jejími vlasy. Snad odnést pryč chtěl její bolest. Po tváři si však razila cestu první slza. Cítila se tak moc sama. Opuštěná, nechápaná s hrotem v srdci od toho, pro koho by zaprodala život.
Tisíc barevných představ a plánů se změnilo v jednu černobílou fotku. Cesta od nikud nikam. Bludiště bez cíle. Kruh věčného vězení. Tak moc by chtěla utíkat, nebo snad? Jednou letět.
Pořád to bolí, ne že ne.
Být vězněm vlastního srdce, odsouzen na doživotí. To zdá se být krutý trest.

…Začalo pršet…

Kapky vody se mísily se slzami. Už nevěděla, jestli pláče. Chtěla pryč od jeho lží, od jeho bezohlednosti. Hledala odpovědi, celé tři roky. Zbývá poslední.
Bludiště bez cíle, jak skončit onen kruh? Zahleděla se na středový pruh dálnice. Svůj osud měla ve svých dlaních. Stačilo se letmo odstrčit a…. byl by konec. V duchu se loučila a omlouvala rodičům, svojí bolest, ale už neuměla dál nést.
Naposledy si přehrála poslední tři roky, ty chvilky, které náležely jim. Nikdy jí nepatřil, ale milovala ho víc než cokoliv, víc než sebe.
Propadla v hysterický pláč, klepala se… nešťastná, opuštěná, zoufalá a zlomená…
Poslední nádech a poslední slza stéká. Za malý okamžik bude konec, všemu….
Zapomene na svět, svět taky zapomíná.

… ruce letmo pohladily studený beton…“Sbohem“

25 metrů volného pádu odpočítalo její život. Dopadla na studenou a morkou zem. Její krev tančila s dešťovou vodou poslední vystoupení. Ještě žila, dýchala z posledních sil, z posledních sil plakala KVŮLI TOBĚ… cítila, jak odchází, jak se dech stává těžším a těžším. Tak moc se bála, chtěla by se schoulit v náručí maminky, je pozdě. Z krve, co se rozlévala po dálnici, napsala jeho jméno… poslední nádech, pohled do světel aut s pasažéry jiných osudů. Slyší slova, nevnímá, zavírá své smaragdové oči…. PRÁVĚ UMÍRÁ