Mé oblíbené místo

Moje rodina mě už od mala učila lásce k přírodě. Naučila mě jak se v ní chovat, naučila mě znát rostliny a zvěř. Snad každý dědeček chodil se svým vnoučetem na túry...
Dnes je doba, kdy tyto věci ztrácejí svůj význam. Lesy nahradily počítače a některé babičky už neumějí ani upéct buchtu.
Co mi ale nikdo nevysvětloval - jak přírodu skutečně vidět. Jak ji cítit v každé části svého těla. Jak se nechat prostoupit její energií a radovat se spolu s vánkem, který s oblibou baví osamělé pouliční lampy shazováním klobouků z lidských hlav, unášením bankovek a hrou se spadaným podzimním listím.
Mé oblíbené místo se těžko popisuje zvlášť těm, kteří tam nikdy nevkročili. Nachází se mezi poli. Lidské oko ho snadno přehlédne. Cesta lemovaná bodláčím a pokryta drobnými kamínky vás zavede do místa mezi obrovskými kopci, které ho obkličují. Plané stromky a keře rostoucí na vršku kopců se uklání, jakoby se radovali, že jsem tam opět zavítala. Jejich listová hymna zlehka šumí ve větru, coby nějaká líbezná píseň. A vskutku. Chtěla bych ji slýchat stále, ale děsím se dne, kdy jejich zpěv utichne. Stébla trávy mne lákají na svou hruď, zatímco zajíci předvádějí své neuvěřitelné kličky a úskoky, jako kejklíři, kteří se rozhodli, že mě pobaví. Kukuřičné pole uprostřed shromáždilo své vojsko, které teď stojí bez hnutí v zákrytu, aby mě chránilo. Kdyby mě chtěl někdo vyrušit z rozjímání, jistojistě by ožilo a pohltilo nevděčníka jako kapky rosy, které se třpytí na jejich zelených listech jako slzy. Ne, stromy přece nepláčou. Neznají smutek ani žal. Jsou smíření se svým osudem. Právě to je činí tak vznešenými. Déšť jsou slzy štěstí a radosti, že vláha opět prostoupí jejich vyprahlé tělo a oni se budou moct světu ukázat v celé své kráse ! Ptáci poletující kolem, usednou do korun, aby si upravili svá pocuchaná pera. Jsou tak pečliví !
Déšť není věčný. Když se vyštracháte na nejvyšší z kopců, můžete nerušeně sledovat jak slunce bojuje s černými mraky. Jeho prosvítající paprsky se jako šípy zabodávají do kudrnatých pastýřů a jejich beránků. Červánky symbolizující krveprolití všem, slibují slunečný den. Den, kdy pastýři byli zahnáni do skal. Jen sem tam se nějaká ovečka připletla slunci do cesty. Jeho tolerance mě nikdy nepřestane udivovat.
Nikdy jsem se nemohla nabažit dnů, kdy jsem seděla úplně na vršku kopce v zelených peřinách a slunce mi protínalo vlasy svými zlatavými paprsky. Naprosto nerušena a přece nebylo ticho. Každá hrudka hlíny zde měla své místo a zpívala vlastní ukolébavku, která mě naplňovala štěstím.
Navečer se stíny vždy začaly prodlužovat. Slunce pomalu tlumilo svůj královský žár a chystalo se ke spánku. Květiny pečlivě uzavřely své domečky z lístků, zajíci hbitě zaběhli do nor. Najednou jsem zůstala sama. Vlastně ne tak docela - pocit z pobytu na tomto místě se mě držel jako klíště.
Když se z nevinných beránků na obloze stali mohutní černí draci a stíny se změnily v monstra, která na mě s nenávistným úšklebkem vztahovala své hnáty, pochopila jsem , že zde už nejsem vítaná. Místo mne teď na všechny dohlédne stříbrný měsíc a miliony žlutých oček, které září jako ranní rosa.