3.kapitola - Nový domov

Až po chvíli jsem si uvědomila, že jsem ho dnes nejspíš viděla naposledy. Z toho pomyšlení mi slzy vyhrkly proudem a už nemělo cenu je skrývat. Edward mi sáhl po ruce a propletl svoje prsty s mými. Zatímco jsem trhaně vzlykala, dělal mi palcem na dlani uklidňující kolečka. Přestaň jančit, nakázala jsem si a, bez ohledu na to, že řídil, jsem si přelezla na Edwardův klín a položila mu hlavu na rameno. Kdokoliv jiný by už mě pravděpodobně odstrčil, ale Edward držel a díval se na mě sklíčeným pohledem jindy jiskřících topazových očí. Už jsem věděla, že žádat ho, aby dával pozor na cestu je zbytečné, a tak jsem dovolila slzám přetéct a znovu zamokřit slané cestičky na mých tvářích. Nesmím přemýšlet, co by bylo, kdyby... Teď jsem tady, sedím na klíně nejdokonalejšího stvoření v mém životě a i přesto se mi stýská po tom nedokonalém, věčně nabručeném tátovi. Bylo to zvláštní z hlediska posuzování osob. Ale už mi to tak zvláštní nepřipadalo, když jsem si připomněla, že to byl můj otec. Že to je můj otec. Najednou se mi začaly klížit víčka. Bláhově jsem pootočila hlavu, abych zjistila, jestli někde poblíž není Jasper. Až po chvíli jsem si uvědomila absurditu té myšlenky a málem jsem se sama sobě zasmála. Ale pořád se mi chtělo strašně spát a uvědomila jsem si, že jsem celou noc probděla ze strachu nad stále se vracející noční můrou. Položila jsem si hlavu Edwardovi na rameno mokré od mých slz. Poslední moje myšlenka byla, jaké zvláštní štěstí mám, když mám někoho, kdo je schopen řídit a zároveň mě objímat. A pak už jsem se řítila vstříc pokojné temnotě.
S trhnutím jsem se probudila. Cítila jsem se zvláštně, tak nějak... klidně. Byla jsem si jistá, že to bylo díky absenci nočních můr. A možná taky díky příjemnému tichému vrčení motoru stříbrného Volva. Najednou jsem si uvědomila, že to, co mě vzbudilo, nebyl rámus, ale ticho. Přízračné ticho, ne nepříjemné, ale takové, které vás přikryje jako tlustá peřina. Motor už nepředl. Auto stálo na místě. Po dlouhých minutách, nebo hodinách, v tom jsem si nebyla jistá, se zase všechno zastavilo. Překvapeně jsem zamrkala a rozhlédla se. Místo, na kterém auto zastavilo, mi nebylo vůbec povědomé. Tady nebyl dům Cullenových, kam jsem si myslela, že mě veze. I přes vytažené okýnko mi bylo jasné, že venku mrzne, ačkoli ve vyhřátém autě bylo příjemně teplo. Forks bylo na poměry horských městeček moc nízko na sníh, takže jsem ani neměla tušení, že už začala zima. Ale tady byl sníh všude. Sypal se v podobě fascinujících vloček z šedé oblohy, tvořil závěje na dávno zmrzlé zemi a držel se i na větvích obrovských borovic, rostoucích všude kolem. Naopak zvířata nebyla nikde k vidění. Všechna byla zalezlá před silným mrazem, který kreslil na okna auta dech beroucí obrazce. Uvědomila jsem si, že jsme zřejmě nejeli pouhé minuty. Zasténala jsem.
"Dobré ráno, Bellinko. Už jsi vzhůru?," ozval se nade mnou Edwardův sametový hlas.
"Jak dlouho už tu stojíme?," zašeptala jsem chraptivě. I přes přijatelnou teplotu jsem se zřejmě nachladila.
"Asi hodinu," usmál se a když viděl můj proviněný výraz, rychle dodal: "Nedělej si starosti. Mě to nevadilo. Ani mi nemohl zdřevnět zadek." Zasmál se vlastnímu vtipu. "A ty ses opravdu potřebovala prospat. I když už jsi spala dost dlouho. Měl jsem v plánu tě vzbudit do půl hodiny. Ale byla jsi tak sladká, když jsi spala." Při těch slovech mě políbil do vlasů.
Hrklo ve mně a pohlédla jsem mu zděšeně do nyní onyxově černých očí se střípky dřívějšího topazu. Tak moc mu ztmavly?

"Jak dlouho jsem spala?"
"Jenom chvilku," pokrčil nevinně rameny. Znovu mi zatrnulo. Pokud to pro něj byla chvilka, kolik to bude pro mě?
"Řekni mi, jak dlouho jsem spala," vypálila jsem a protože se zdálo, že se nechystá odpovědět, dodala jsem: "Hned!"
"No jenom pár hodin," vykrucoval se. Když však viděl můj rozzlobený výraz, rezignovaně si povzdechl. "Dva dny."
Ohromeně jsem vydechla. Dva dny? Ne minuty, dokonce ani hodiny, ale dny! Věděla jsem, že jsme ujeli velkou dálku díky tomu sněhu, ale že bychom jeli dva dny mě ani ve snu nenapadlo. Okamžitě se mi zrychlil tep, takže Edward, i když mi neuměl číst myšlenky, rychle poznal, že jsem rozrušená.
"Uklidni se," zabroukal něžně, "Sama moc dobře víš, že jsi trochu spánku potřebovala jako sůl."
"Trochu?"
Bez odpovědi si mě otočil na klíně, aby mi viděl do očí, přitáhl si mě na hruď a přitiskl své ledové rty na moje. Zatřásla jsem, jak bylo jeho tělo studené. Ale zamýšlený účel to splnilo. Na svůj nezdravě dlouhý spánek jsem naprosto zapomněla.
"Kde to jsme?" zeptala jsem se, když jsem konečně popadla dech.
"Ehm... No víš, tak nějak jsem si myslel, že bys nechtěla jen na Aljašku..." Okamžitě jsem ztuhla a to mu očividně potvrdilo jeho mínění. "A nechtělo se mi vozit tě k nám domům, kde by se tě každý vyptával." Vděčně jsem kývla. To bych nezvládla.
"Takže jsem jel na první místo, které mě napadlo."
"Na Antarktidu?"
"Ne," zasmál se nahlas a smích se rozléhal v malém prostoru. "Pojď, něco ti ukážu."
Otevřel dveře a do vyhřátého prostoru vrazil dychtivě mrazivý vítr. Že mám na sobě tlustou péřovou bundu jsem si všimla, až když mi bylo divné, že mi není zima. Rozzlobeně jsem se na Edwarda podívala. Když mi ji oblékal, musel pustit volant oběma rukama.
"No co," mrkl na mě, "řídil jsem nohama."
Protáhla jsem si pomalu zdřevěnělé nohy a opatrně, abych se nepraštila do hlavy, jsem vylezla z auta. Stříbřitá barva Volva se v nádherné bělostné krajině skoro ztrácela. Ale měla jsem jen půl vteřiny na obdivování krás přírody, pak mě Edward chytil za ruku a táhl mě vysokým sněhem mezi stromy. Chvíli jsem tápala v bělostné tmě a jediným záchytným bodem byla jeho ruka. Pak mezi stromy začal prosvítat malý domek ze dřeva. S otevřenou pusou jsem se zastavila. Edward toho využil, chytil mě do náručí a za okamžik už vcházel dovnitř. Potom mě postavil na zem.
"Vítám tě v soukromém sídle Cullenových," usmál se na mě zářivým úsměvem a rozhodil ruce. Pak ke mě přistoupil a pevně mě objal. Sotva slyšitelným hlasem mi zašeptal do ucha: "Vítám tě ve tvém novém domově."