Smutný konec

Stál na kraji střechy a koukal dolů na projíždějící auta. Země od něj byla vzdálená asi 5 sekund letu. V kalužích, které byly promíchávány kapkami deště, se odráželo světlo z pouličních lamp. Stál nahoře, černé mokré vlasy mu visely přes obličej, černý plášť vlál v silném větru, jeho tělo však stálo pevně. Myslel na všechno, co spolu prožili. Na procházky, na které ji večer brával, na schůzky brzo ráno, na dlouhé výlety přes pole na posed, kde trávili hodně času. To vše se stalo už hodně dávno. V těch dnech, které s ní prožil, se cítil opravdu šťastný. Myslel si, že to vydrží už napořád.
Zmýlil se. Teď stojí vysoko na střeše. Jeho štěstí už dávno leží dole v bahně. Spadlo tam rychle, nečekaně. Když pomyslí, že ji chtěl překvapit, udělat ji radost, zatímco co ona… Krev se mu opět začínala vařit, adrenalin se vyplavil do jeho žil. Začal se pomalu naklánět ze střechy, ale silný vítr ho sfoukl zpět, a jako pozdrav mu chrstl do obličeje vlnu vody. To ho probralo, uhasilo jeho horkou krev. Začal přemýšlet znovu, jak se tady vlastně vzal.
Ano, chtěl ji překvapit. Koupil květiny a lístky do divadla. Myslel, že si udělají příjemný večer. Přicházel k jejímu domu, když v tom to uviděl. Stála u auta, v objetí s nějakým cizím mužem. Zatím si ho nevšimla tak jen stál a čekal, co udělá.
Další vlna vody s ním hodila. Byl to silný náraz, vytrhl ho z jeho myšlenek. Podíval se dolů. Nic se nezměnilo. Auta jezdila dál, lampy svítily a voda se stékala do kaluží. Snažil se vzpomenout, kde se jeho tok myšlenek roztrhl… Ach ano, květiny, auto a ten cizí muž. Stál daleko od nich a sledoval je. Třeba jsou jen přátelé, šeptalo mu jeho podvědomí naivně. Umlčel ho však vášnivý polibek. Květina mu vypadla z ruky. Jeho nitro se sevřelo, jako by bylo svázané provazy. Chtělo se mu brečet a vztekat. Měl chuť do něčeho praštit, nebo do někoho. Neviděl už východisko, nevěděl jak dál. Jeho sny a naděje se v ten okamžik zhroutily jako domeček z karet. Stačilo jen vytáhnout nejdůležitější kartu.
Neztrácel ale naději. Chtěl se s ní spojit, promluvit si. Její slova mu zní v hlavě do teď.
„Nikdy jsem tě nemilovala. Chtěla jsem to udělat už dlouho, ale bylo mi tě líto.“ Kecy. Prázdný kecy do tmy.
Dohnala ho až na střechu. Na tuhle potentěnou střechu. Naposledy se podíval dolů. Jeho štěstí, navždy pohřbené v bahně už na něj čekalo. Zhluboka se nadechl. Roztáhl ruce a zavřel oči. Čekal na nějaké znamení, jako čeká sprinter na výstřel. Připadalo mu, že tam stojí hodiny. Další silný náraz větru doprovázeného vodou.
To bylo ono. To bylo to znamení. Povolil kolena a nechal tělo převážit. Gravitace vše zařídila. Jediná stopa, která po něm na střeše zůstala, byl nápis na kovovém kraji střechy. „Miluji tě!“