Tady, teď a tam

Chmýří pampelišek plaví se po jemných vlnách osvěžujícího vánku pravého poledne letního dne. Co chvíli zakotví ve stéblech trávy, by nabralo nové síly a pokračovat mohlo v cestě za svým osudem. Jedno z nich se zachytlo v mých vlasech, sahám po něm – tím ničím jeho vesla, plachty – ponechám jej tak.
Roztáhnu ruce, hluboký nádech, jako luk napne se tělo, zády kůru stromu zdrolím.
Bezděčně prsty obkresluji tkaný vzor, jenž zdobí deku přes mé nohy. Blažený pocit rozlévá se uvnitř hrudi tam v mém nitru.
Odkrývám deku –

Škub, křeč

***

Skrze praskliny dere se světlo, černá plocha se v střepy rozpadá. Vidět jsou na malou chvíli stromy, větrem položenou trávu i rozbouřenou řeku v údolí, z něhož příkře roste pohoří.
Přichází mocný hrom, země se chvěje, v kotlině hluk je znásoben jak v srdci bubnu převelikou masou vzduchu. Je noc.
Těžké kapky vráží do mé tváře, zimou se třesu celý. Bahnem nasáklá uniforma ke kůži se lepí, a taktéž deka, jejíž vzor už jen matnou památkou. Pod dekou noha zbrocená krví, nebolí, jen studená bezvládně si leží.
Odečítám čas ze špinavého přístroje na mém zápěstí. Spánek netrval déle než pár minut. Zapínám mapu a směšně doufám v zázrak.
Řeka Sriena, podél ní paralelně pohoří Krievet s horou Storfjell.
Nechám ruku sjet do bláta, druhou si otírám vodu z čela a s ní vlasy slepené směsicí bahna a krve. Přede mnou ve tmě rýsuje se tmavší obrys hory. Storfjell. Nejedením mýtem a báchorkou opředená je ta hora, teď však tu stojí a jako by hleděla na mne, se mnou promlouvala, kvůli mně tu byla… a přesto nic mi nepomůže.
Náhle myšlenka, co zkřížila dráhu mysli, nutí mě se nahlas smát.

V krajině na kilometry člověka prosté skrze vichr, hromy, déšť ozývá se smích vojákův.
Rukou sjíždím podél stehna, s úlevou nahmatávám malý hrbolek. Rozpínám kapsu, z ní foukací harmoniku tahám. Klepu s ní o předloktí, přikládám ke rtům, zkouším zda-li hraje. Profoukávám všechny dírky, tóny působí tu jaksi nepatřičně. Přikládám obě ruce, rozžhavený blesk uvedl první notu.
Voják s nohou zkrvavenou uprostřed bláta ukolébavku na foukací harmoniku hraje. Dlouhý, vysoký tón v kontrastu je s hromy, blesky, zpěněnou vodou v řece. Melodie odezněla, voják hledí skrze hory, nebe, prostor, skrze čas.
Teď. Teď je ta chvíle, už jsem připraven. Rázem v ruce třímám injekci a bez zaváhání dovnitř vpravím modrý její obsah tepnou krční.
K zemi se hroutí raněný voják, v kaluži pol se topí jeho tvář.

***

Příjemně chladný vánek pohrává si s lístky stromu, u jehož kmene dlím, vůni lučního kvítí s sebou přinesl. Sluníčko hřeje na kůži. Z květu na květ přelétá modrý motýl. V dálce mytická hora oplývá věčností.
Všude tolik krásy, že nemohu jinak, musím se usmát.