Kazimír

„Traam paadáá“ znělo ve večerce, kde vytírám podlahu. „Traataaráá“ znělo z rádia, které stálo na pultu mezi krabičkami a sáčky od sušenek. Duchaplně jsem vedla rozhovor s hlasatelem, jehož hlas zněl z rádia a naplňoval večerku.

Zamykám večerku a přede mnou se vynoří parta chlapů, kteří by si rádi koupili pivo. „Promiňte, ale je po zavíračce.“ Usměji se na ně s omluvným výrazem. „No a co?“, povídá výhružným tónem jeden z nich, „ my ti řekli, že chceme pivo. Takže otevři večerku a prodej nám ho.“ „No, ale pokud vám teď půjdu prodat pivo“, říkala jsem jim mile,“ tak nestihnu poslední autobus a budu muset přejít celé město, abych se dostala domů.“ „Kdybys nekecala, tak si dávno doma.“ Odporoval jeden z nich. Přistoupil ke mě nejmohutnější z nich, chytl mne za ramena a zatřásl se mnou se slovy: „My chceme pivo.“ Jemu jsem odporovat nechtěla, proto jsem lehce kývla hlavou a vymanila se mu ze sevření, abych mohla odemknout.
Po tom, co jsem jim prodala „vytoužené“ pivo, běžela jsem k autobusové zastávce. Kde nebylo ani živáčka. Svůj boj s časem jsem prohrála. Sedla jsem si na lavičku a vydala se sebe mrzutý tón. Několikrát jsem se pokoušela dovolat taxikáři, který by mě dovezl na okraj mšsta, aniž bych musela procházet neosvětlenými části města. Ovšem marně, nikdo na ústředně telefon nezvedal. Těžce jsem se zvedla s představou, že hodinovou cestu strávím se strachem v očích.
Cupitala jsem v šeru ulic, až jsem uslyšela vzlykot. C-Co to je? Raději jsem zrychlila krok, ale v uších mi stále zněl něčí pláč. „Hálo?“ zvolala jsem do temného parku. Odpovědělo mi ticho. Vykročila jsem, ale z keře přede mnou vystoupilo dítě. Maličké dítko. Možná to byla dívka a nebo chlapec. Nevím. Natáhla jsem k němu ruku … bylo pryč.

Ráno jsem se probudila v nemocnici, kde okolo mě běhali lidé v bílých pláštích a něco mi asi říkali. Až po chvíli jsem jim začala rozumět.
„Dobré ráno“, slyším, jak ke mně mluví nějaký doktor, „ jste tu už druhý den a my stále nevíme, jaké je vaše jméno.“ „Já- Já …“ „Počkejte, nemusíte hned mluvit, za chvíli přijde policie a vy jí vše vypovíte.“ „A co všechno?“ nechápala jsem. Doktoři se na sebe tázavě podívali. „Prosím vás, vy nevíte, co se vám stalo?“ zeptala se jedna vykulená sestřička, po které hned doktoři hodili výhružný pohled, při kterém vyplula z pokoje. Začala jsem na ně mluvit: „Já ani nevím, jak se jmenuji …“ Pane bože, já si doopravdy skoro na nic nevzpomínám.
Druhý den ráno mi lékaři přišli sdělit, že jsem byla brutálně znásilněná a vedle mého těla našli malé dítě. Ubodané.
Prý to byl jeden z těch opilců.

Po půl roce:
„Šla jsem z večerky parkem domů. V tom mě někdo přepadnul a odmrštil do keřů. Měl čepici a černé oblečení a páchl po pivu. Křičela jsem, kousala, drápala, přesto se mi nepodařilo mu ubránit. Nemohla jsem se ani hnout. Jen jsem ležela a vzlykala.
Probudil mě pláč. Pláč dítěte, které leželo vedle mě a prožívalo to co já před chvílí. Plakalo tak nahlas, že to nevydržel a bodnými ranami do břicha a hlavy ho usmrtil.“ Jakmile jsem mu sdělila všechno, na co jsem si vzpomněla, rozplakala jsem se. Psycholog na mě upíral jeho hnědé laskavé oči.
Chodila jsem k němu skoro každý den od doby, kdy jsem se dozvěděla, že ten parchant mě udělal matkou. To dítě jsem nechtěla. Kvůli němu jsem na dně, každý den vidím to, na co jsem si opět vzpomněla.
Musím to udělat. Nenávidím ho a sebe taky ne. Jaká jsem asi byla před tím? Hodná? To asi těžko. Vrah je stále stejný.
Držela jsem v ruce nůž a přiložila ho Kazimírovi na krk. Kazimír, jak vhodné jméno pro toho, kdo vše zkazil. Potůček krve stékal po běloučkém krku a pomalu zaplavoval koupelnu…
Sedla jsem si na okraj vany a hleděla na to maličké tělíčko. „Proboha … co jsem to udělala?“ Místo odpovědi si beru žiletku a …. První řezná rána. Není hluboká, ani nijak viditelná, přesto cítím chlad a následný proužek tepla na svém zápěstí. Další a další řez.. až jeden, který je poslední. Moje plíce vdechnou naposledy vzduch naplněný smrtí. Umírám. Zbláznivěná a samotná …