Miluju tě

Občas si řikám, jestli jsem pro tebe doopravdy důležitý. Vím, že řikáš, že ano, ale ženy často předstírají. Já jsem jeden z těch co radši slyší špatně věci, než milosrdné lži. Zajímalo by mě, jestli si na mě za takových deset let budeš pamatovat, protože já na tebe nejspíš nikdy nezapomenu. Pokaždé když budu usínat, uvidím, jak si opatrně dáváš vlasy za uši, jak se nervózně koušeš do tváře, jak si sama pro sebe potichu zpíváš. Až budu umírat, budeš to právě ty, koho v duchu uvidím.
Pro tebe je to mezi námi možná neviný flirt, netušíš, že já na tebe myslím už celých pět let. Za tu dobu jsem měl mnoho žen, ale žádná pro mě neznamenala ani zpoloviny tolik, jako pro mne znamenáš ty. Ani jedné z nich jsem nemohl říct ,,Miluju tě" svobodně a bez výčitek svědomí. Ty to asi nevnímáš, ale pro mě je to, že vedle tebe můžu aspoň chvíli beze slova ležet učiněný zázrak. Nejspíš na mě zapomeneš během měsíce a poohlídneš se po někom jiném. Nevím, co by se muselo stát, abys mi mohla říct ,, Miluju tě", ale tuším, že by to bylo něco, čeho nejsem schopen.
Měl bych být rád za to, že tu vedle tebe ležim, ale já nemohu, protože musím přemýšlet o tom co bude. Vím, že bych si měl užívat toho, co je právě teď a tady. Ale copak to jde, když se bojím, že to co je, nebude trvat dýl než je tahle chvíle? Možná, že láska spočívá vtom, že má jeden strach o druhého a celý život se strachuje, že o něj příjde. To by potom byla láska pouze touha a strach spletený dohromady. Má vubec cenu se o něco snažit, když to stejně nebude trvat věčně? Je lepší štěstí nepoznat, abych se potom nemusel trápit a nebo být šťastný aspon chvíli, abych věděl jakě je, zažít ten osvobuzují pocit, kdy člověk nepřemejšlí, ale prostě jen žije? Já jsem si vybral druhou možnost. Vlastně nevybral. Štěstí si vybralo mě. Myslím, že nemá cenu se mu schovávat.
Slyším tvé pomalé oddechování, máš klidné spaní. Jestli pak tě někdy trápí to, co nedá spát mně? Přál bych si umřít práve teď, kdy mám vše, co si mohu přát. Ale to bych potom nemohl být šťastný, protožr jsem štěstí opustil. Když tak uvažuju, asi nikdy nebudu uplně spokojen.
Doopravdy bych s tebou chtěl být napořád, ale bojím se, že bych ti ublížíl. Bojím se, že bych udělal neco špatně. Něco, co by způsobilo, že bys mě začala nenávidět.
Naposledy ti do ucha pošeptám ,, Miluju tě" a odejdu do tmy, navždy přemýšlet o tom, jak by můj život vypadal, kdybych vedle tebe zůstal spokojeně ležet a neodešel. Doufám, že dokážeš být šťastná i beze mne, protože nechci, aby ses trápila tak, jak se budu trápit já. Zbytek mého života si nejspíš budu říkat, co právě děláš. Jednu výhodu to ale má, neuvidím tě, že se trápíš.