Půlnoční slzy

V tiché mrazivé únorové noci hodiny odbíjejí půlnoc. Celý dům už spí. Tedy až na jednu zbloudilou duši, jež sedí v okně a pozoruje poletující vločky sněhu. Jsou jako my: rodí se o samotě, samy se protloukají svým životem bojujíc o místo na chodníku, kde také samy umírají.
Ještě chvíli seděla v okně, ale pak už se rozhodla. Než žít tento život, plný nenávisti, kde pro ni nikdo nemá kousek vlídného slova, kde ji nikdo nemá rád a nikomu nestojí ani za úsměv, raději zemře. Zemře kdy ona bude chtít a jak bude chtít. Konečně vezme život do svých rukou...a ten okamžik nastal právě teď.
Seskočila z okna zpět do pokoje a pohled jí ulpěl na žiletce, volně pohozené na psacím stole. S podivuhodným klidem vzala ocelovou krásku do ruky a několikrát si jí přejela přes zápěstí. Čím dál hlouběji se kousek ostrého kovu zarýval do štíhlého zápěstí...
Věděla že nemá cenu brečet - vždyť to tak chtěla. Ale i přesto slzy padaly na rány, a smíchané s rudou krví putovaly na podlahu, kde s tichým plesknutím dopadly do kaluže krve. Poslední slzy vybrečené na tomto světě...