věčnost

Dost zvláštní. Svítí slunce. Kdo mohl tušit, že ještě zasvítí...
Mám před sebou podivný obraz... olejomalba plná nesčetných barevných ploch, čar, spirál... podívám-li se zdálky, nedává smysl. Ale zblízka... žije vlastním životem.
A co je na ní nejkrásnější... nikdo o ní neví. A i kdyby věděl, nic se nezmění. Stejně ji nikdo nepochopí.
Je to můj vlastní obraz, malba, která mě stvořila.
Poznávám každý tón, každý tah, každou myšlenku... abstrakce, která dohromady tvoří ten jediný a opravdový cit – neexistující skutečno.
Budeme nachvíli mluvit v protikladech.
Ochránil mě, aby mi neubližoval...
Prý uzavírá jeden svět a otevírá druhý. A přitom oba světy propojuje....
....
Dost zvláštní. Svítí slunce. Kdo mohl tušit, že ještě zasvítí.
Nejsme sami (protože jsme tu oba). Cítíš to? Všechen ten život okolo nás? A přitom to není pravda.
Je to tady. Pocit štěstí (neexistujícího štěstí). A četla jsem v jeho myšlenkách, že neexistuje láska . Ta přece nemá definici. A přece je tady.
A slíbil, že bude dál neexistovat, každou chvíli, každý znovupočatý okamžik.
A ty dva světy uvnitř nás, ty, které už dávno nejsou, se spojily.
....
Musím se pořád dívat. Nejde od něj odtrhnout oči. Každou chvílí se totiž barvy mění, přeskupují, vytváří nové tvary. Agresivní červená se mísí s poklidnou zelenou, z nichž vychází bílá nevinnost... a všechny se protínají v té ohnivě zbarvené vlně............................
....
„Chtěla bych...“
„Udělej to.“
Aniž by to byla pravda, prosí mě, abych přiznala, že ho potřebuji, teď, tady a navždy. Prosí mě, aby to byla pravda.
A to je to jediné, co žádám.
....
Protože nikdo mě už nenajde. Tady v tom světě, v chaosu milionů barev, jsem já stvořitelem příběhů. Nemusím se ničeho bát – bolesti, zklamání, utrpení, ani štěstí. Nemusím se bát, že se mi někdo pro mé příběhy vysměje. Vždyť jsou jenom pro mě. Je to všechno příliš daleko.
A on v tom světě říká, že se mnou sdílí jedinou lásku jedinýho života. A pak v těch hloubkách objevujeme nový čas.
....
A proto už jsem se nemusela bát. A bylo to tak složité, že bylo zbytečné o tom přemýšlet.
Chtěla jsem, aby řekl, že mě chce mít teď, blízko u sebe.
A on chtěl, abych ho nechala jít tam, kam jdu já.
A to byla ta chvíle. Ta jediná. Ta, kdy jsme zmizeli.
...
Obraz mi shořel v dlaních. A my tam zůstali uvězněni. Na věčnost.