Umělec

Významný umělec Jonáš M. se při návratu z ciziny dozvěděl, že jeho země zmizela z mapy. Všechny ostatní zde byly,
pouze jeho chyběla. Celý týden chodil kolem hranic v očekávání, že se jeho vlast znovu objeví. Jídlo si kupoval
z posledních zbytků valut, které se zákonitě den ze dne ztenčovaly. Začalo ho napadat, co udělá, až mu dojdou
uplně. Samozřejmě sebou měl i několik svých bankovek s velmi vysokou hodnotou. Jenže k čemu mu byly, když stát,
který je vydal, neexistoval? Směnila by mu je snad nějaká směnárna, když je sice asi nemá ve svém směnném seznamu,
ale vypadají tak skutečně? -To těžko! M. neuměl cizí řeči, alespoň ne tak, aby se domluvil. Tento nedostatek pocítil,
když omylem vrazil na ulici do jedné starší dámy a zavadil jí o kabelku. Otočila se na něj a začala křičet nějaké,
pro M-a nesrozumitelné, fráze. Všichni lidi kolem se na M-a začali dívat, jako by v něm viděli nějaké vtělené zlo,
ale zároveň se v jejich pohledech objevovala i lítost. Ne však lítost ze smutku, která se projevuje okamžitým zvlhnutím
očí, ale lítost pohrdavá. To M-a u srdce zamrzelo. pochopil, že ta paní na něj křičela něco, co by se asi do
jeho mateřštiny dalo přeložit jako : Zloděj, pomoc, chce mě okrást. Je tu zloděj!. Jediné štěstí pro M-a bylo to,
že se v tomto cizím státě setkal z lidskou lhostejností a nepomocí stejnou, jako ve své milované domovině. Tam
však byl slavný, zde jej nikdo neznal. M. se chtěl naučit cizí řeč, jenže nikde nemohl sehnat slovník překládající
výrazy do jeho jazyka. Den za dnem plynuly a M. poznával čím dál častěji, jak bezbranný je bez neznalosti mluvy,
jež byla všude kolem, na plakátech, nápisech na obchodech, v novinách a časopisech, v ústech všech kolemjdoucích,
pouze na jednom místě chyběla - v M-ově hlavě. M. si též stýskal nad popularitou, které se mu nedostávalo nejen málo,
nýbrž vůbec. Přitom ve své zemi se častoval výroky, že mu popularita vadí, je mu nepříjemná a jak rád by byl znova
obyčejným člověkem. Zvláště jeden výrok si vyčítal. Řekl kdysi v televizním pořadu, v němž se celebrity vyjadřovaly
k reportážím, které jim byly pouštěny. M-ovi zrovna byl promítnut šot o přibývajícím počtu lidí bez domova. Tehdy jen
bezděky prohlásil, že kéž by byl taky jedním z nich. Teď jím byl. Dny i týdny minuly, jeden za druhým a M-ovo tělo
chátralo. V poslední době se potloukal hlavně mezi žebráky a mrzáky, kterým bylo jedno jakou řečí M. mluví. Sem tam
se s ním rozdělili o 'koledu', kterou vyhodil nějaký rozpustilý a rozežraný snob do popelnice. "Ach, kolik takových jsem
kdysi taky vyhodil," posteskl si M. Jenže i když M. občas ukořistil kousek nějakého žvance, jeho tělu to nestačilo.
M. cítil jak pomalu hubne a chřadne. Jeho líce byly čím dál více propadlé, jeho oděv se den ode dne více odíral.
Večírky, kterých se M. tak rád účastnil se jevily jako ten nejneuvěřitelnější sen. Poslední dny života M. vůbec vzpomínal
na dny jeho největší slávy. Snad si tím mírnil ten strašný žal nad svým osudem v jeho srdci. Když se tak jednou
belhal z posledních sil do parku, připomněl mu jeden stařík jeho otce. Snažil se k němu dostat. Pán byl ale na vyčerpaného
M-a moc rychlí. Se steskem se pak M schoulil na lavičku a dívaje se na hvězdnou oblohu usnul. Další den se
již neprobudil.